Ringlett

Les s loukou zakrývá sluneční jas a mé okno skrývá noční tma. Masky si krátí cesty svých duší za madly nákupních vozíků. Neviditelné maličkosti vyskakují z poza temných rohů a mlátí nás pro pár drobných cluby přes hlavu. Ledňáčci se spouštějí do proudu potoka v naději po přežití. Ve stínech ukrývané osobnosti pomalu vylézají na televizní obrazovky. A lidé z toho mají strandu. A příběhy pro znuděné mě chytili do své sítě. Předstíráním tajemství, která neumím předvídat. Knihovna se ztratila z očí, bankovky mění barvy a tvary se kroutí nahrubo nastrouhanou realitou. Neumím si představit Homeoffice, v tom nepořádku na pracovním stole se nedá dýchat a ani psát. Úplněk mi nedává spát a jako by tento ani nebyl. A přesto první jarní úplněk, rudý jako zaschlé krvavé skvrny. Jak mnoho virtuálních proher se dá ještě snést? Kolik těch skutečných? Budí mě po ránu dunění nárazů zobáku do podkladu lojové koule, ale ta strakatá věc neztrácí svou obezřetnost. Svět pod nohama, obloha nad hlavou, posledn

Pátek třináctého, nevím, nikdy mi nevadil. Ale takový soukromý pátek třináctého si může kdokoliv udělat vlastně kdykoliv. Stačí jen trochu chtít. Jako třeba já dneska.         Hned ráno jsem přijal platbu za 67 korun a vyfasoval zelenou bankovku. Šup sní do šuflíčku a vrátit na stovku. Následoval divný pohled zákazníka a dotaz " Nevrátil jsi mi málo Petře?" "Ne, vrátil jsem ti na tu stovku co jsi mi dal." "Dal jsem ti dvoulitr." "Ne" "Jo" a tak dál asi pět minut. Oba jsme si byli jistí, že máme pravdu jako trám. Zasáhla kolegyně a že přepočítáme pokladnu. "Ne, to není třeba, koukni se na stovky, co je nahoře, já jsem dostal stovku a nikdo od té doby neplatil. Kolegyně se jukla do pokladny a vytáhla ... .... no dvoulitr. Fajn, jsem za vola. Ale dobrý, prostě se občas zadaří udělat volovinu. O pár desítek minut později píší z účtárny, že nemáme přijaté palety. T