Ringlett

 Víš Veroniko, pamatuji si jeden večer, kdy jsem byl na návštěvě u známé, směl jsem přespat a dobře jsme se bavili. Večer byl dlouhý a trocha bílého vína prozářila svými odlesky příšeří pokoje. Ta žena odešla do koupele a já zůstal sám, v křesle jsem listoval knihou, a v pološeru se trochu zasnil. Nějakou dobu jsem už byl nemocný a léky s kortikoidy nechávali stopu na mé mysli.  Po čase se vrátila zabalená v ručníku, který přetékal jejími oblinami a z kterého jí málem vykukoval zadeček. Přímo přede mnou začala z koše lovit vyprané prádlo a zdobit jím věšák. Chvilkově tak bylo vidět tu více, tu méně půvabné kůže. Někdy se trochu posunul větší kus ručníku a dával více znát než tušit. Seděl jsem v křesle, sledoval vše co se nabízelo a přihloule se usmíval.  O něčem jsem mluvili, ale pamatuji si jen její větu.  "Nekoukej tak, jsem stejně puklá jako všechny ostatní."    Mozek říkal, Dane, s tím by jsi měl něco dělat, tady se otvírají možnosti a sny. A srdce si běželo svým tempem.

         Sleduji mraky letící blankytnou šedí oblohy, skvrny, patvary vodních par, krásné v ošklivosti svých tvarů, rozdrbané pozůstatky nebeských Titánů, trhají se o vrcholky kopců, proplétají s větvemi stromů a dosahují k hranicím stratosféry. Pluje mi nad hlavou srdce jednoho z Titánů, natržené neznámým hrotem a pod ním několik krůpějí krve. Obzor se barví červení umírajícího slunce a tmavé kopce pod ním připomínají hlínu k zasypání čerstvého rovu. Melodie vanoucího větru je neslyšná, přehlušila jí televize od sousedů, pláč dítěte a zvuky aut na silnici, štěkot podvraťáků o pár domů vedle. Ptáci šli spát. Vůně zkosené schnoucí trávy se nese nad loukou a bojuje se zápachem cigaret, cvrčci se snaží hledat soulad ve svých melodiích a připomínají mi zběsilý řev cikád který si pamatuji od břehu jaderského moře. Sůl ve vzduchu chybí a horko pominulo. Melancholie prorostla mou duši a na víno nemám chuť, optimismus i naděje se stávají cizím slovem v zaprášeném slovníku ve zrušené knihovně m

Už dlouho nejsi má. Však nikdy neřekl jsem, že se mi nelíbíš, že mě nepřitahuješ, nevzrušuješ. Jsi jako plamen svíce v letním večeru, já jako noční motýl se spálenými křídly. A přece vždy když Tě vidím, vidím jen ten oslnivý plamen a moje srdce tone. Mozek pláče marností, protože nedokáže věřit Tvému srdci a moje srdce se svíjí palčivostí své touhy. Nezměnil jsem se, stále jsem takový jako jsem byl, když jsi mi řekla, jak mě vidíš, a nebyla to slova k opojení. Nebudu už jiný a tak se snažím zapomenout. Nejde to a to mě stále sdírá strupy z jizev, které po Tobě zůstaly. Bojím se o Tebe i o sebe, o každého z nás z jiného důvodu. Ty jsi se změnila, jsi volnější, řídíš svůj život víc než před lety a přesto vidím, jak nespokojená jsi. Nezeptal jsem se a nezeptám, ale stejně Tě vnímám, jsi posedlost mého srdce, slza v koutku mého oka a já bych nepřežil další společný život. Ani případný další rozchod, až bych tě potřetí přestal bavit. A tak jen sním a pláču v depresi ze sebe sama.