Zmaten půlnočními příběhy
Posledních několik týdnů se mými sny proplétá každonočně dvojice příběhů a denním bděním pak deprese, vyhoření a zvláštní pocit smutku a rezignace. O dnech psát nebudu, ty noční příběhy jsou daleko zajímavější, nejsou navzájem spojeny dějem, jen mojí postavou. V každém z nich figuruje jedna nádherná dívka, omlouvám se, vlastně obě jsou již krásnými ženami. To jen já si je stále pamatuji jako půvabné dívky. A každá figuruje v naprosto odlišném prostředí . První najdu, když sestoupím travnatým svahem, písčitou pěšinou na sluncem prozářenou kamenitou pláž, nahou lesknoucí se odlesky slunce na mokré kůži, vynořivší se zpoza vápencového balvanu, mířící za mořskou koupelí. Krátce se ohlédne. Její tvář lemovanou tmavými vlasy prozáří úsměv a červeň překvapení, pravou ruku pozvedne k pozdravu, zamává mi. Rozběhne se jako laň k čáře přílivu a rychle zmizí ve zpěněných vlnách moře. Moře utichne jako by na jeho hladinu kdosi vylil olej z obrovské amfory. Dívka zmizí, nikdy nebyla, nikd