Ringlett

11. Listopad Den válečných veteránů      

Deprese je prý vážná psychická nemoc. Mě už to po těch letech přijde spíš jako životní styl.     Mrtvé můry Dvě holé žárovky na stěně Pavučiny jako baldachýn nad lůžkem Špinavý talíř, vidlička ve dřezu Zapáchající ponožky slepené potem Oknem protéká tma jak řeka Na parapetu schne borová šiška Mravenci kradou cukr ze skříně Bosé nohy přechází prázdným bytem Podkova co možná spadne ze zdi Zaprášený fotoaparát na polici Rozečtený paperback na hajzliku Měsíc sem nesvítí, schoval se radši Tady umřeli naděje i sny     Reflexe impotentní minulosti  Četl jsem poučku, že kdo myslí na sebevraždu více než dvakrát měsíčně, měl by navštívit psychiatra a hledat aktivně pomoc. Nevím, posledních několik měsíců na tu věc myslím každodenně. Přemýšlím co mě zde drží. A taky si vyčítám, proč jsem před jedenácti lety zůstal jen stát a neudělal ten poslední krok. Tenkrát byl pozdní podzim, někdy po desáté hodině večer, most byl dostatečně vysoký, údolí pod ním opuštěné a prázdné. Vál mí

      Typ 329 - Spitfire Mk. II   Spitfire Mk.II V důsledku snahy o sériovou produkci Spitfiru, došlo v konstrukčním oddělení firmy Supermarine ke kompletnímu překreslení plánů Spitfiru typ 300 a ke konstrukčním úpravám podporujícím jednoduchou sériovou výrobu letounu. I přes 1400 vyrobených Spitfirů Mk.I a značnou šíři subdodavatelů šlo totiž při výrobě této verze o sice velmi rozšířenou, ale přesto kusovou výrobu jednotlivých strojů. Pro velké množství objednávek, bylo plánováno přesunout část výroby do nově postavené továrny patřící lordu Nutfieldovy v blízkosti Castle Bromwich. Také probíhali zkoušky nového motoru Merlin označeného jako typ XII, upraveného pro o něco větší výkon (876 kw/1175 k) a hlavně snazší sériovou výrobu. Spitfire Mk.II Výsledkem těchto snah byla nová produkční varianta Spitfiru založená na použití Merlinu XII a úpravách pro velkosériovou výrobu. Jednou z nejmarkantnějších odlišností nového motoru bylo i použití pyrotechnického Coffmanova startéru,

 Supermarine Spitfire     První generace Typ 300 Supermarine Typ 300 ve své původní podobě Projekt označovaný Typ 300, byl pokračováním vývoje neúspěšného Typu 224, se zmenšeným rozpětím, jiným profilem křídla s nosným potahem umožňujícím snížení jeho váhy a uzavřenou kabinou pilota. Počítalo s motorem Goshawk, později o silnějším motoru Napier Dagger. Ale v roce 1934 se podařilo dosáhnout souhlasu Ministerstva letectví s použitím motoru Rolls - Royce PV XII. Nový motor značně těžší, než motor Goshawk, vážil kolem 620 kg, proto byl obrys křídla změněn z důvodu posunutí těžiště na eliptický čímž byl položen základ pro budoucí Spitfire. Na konci léta roku 1935 začala v prototypové dílně ve Woolstone stavba Typu 300 s evidenčním číslem K 5054, dokončená v polovině února následujícího roku. Po uskutečnění pozemních zkoušek, byl letoun převezen na letiště Eastleight k zalétání. Jeho první, dvacetiminutový let proběhl 5. března 1936, kdy jej pilotoval hlavní zalétávací pilot od Vickersů J.

  "Některé dny se vám možná nedaří a máte smůlu. To je v pořádku. Nemůžete na tom být hůř než posádka amerického torpédoborce USS Wiliam D. Porter, přezdívaného "Willy Dee". Tenhle torpédoborec jednou dostal v roce 1943 nanejvýš zajímavou zprávu. Bude tvořit část konvoje, která doprovodí loď USS Iowa do Středozemního moře. Co na tom bylo zvláštní? Až den před odjezdem se dozvěděli, že Iowa je tak důležitá, protože na ní bude AMERICKÝ PREZIDENT ROOSEVELT. Znělo to skoro jako rutina. Hned první průser nastal v momentu vyplutí. Kdosi ZAPOMNĚL zvednout kotvu a torpédoborec se tak vydal na cestu táhnoucí kotvu za sebou. Tím se mu podařilo ještě v přístavu zdemolovat bok jiné lodi. Kapitán Willyho rychle vyslal omluvu a vydal se raději na cestu, už teď měla jeho loď zpoždění. Další průser nastal, když konvoj dohonil a jeho loď plula velmi blízko Iowy. Kdosi nechal jen tak na palubě hloubkovou pumu a ta JEN TAK spadla ODJIŠTĚNÁ DO VODY poblíž AMERICKÉHO PREZIDENTA. Kdesi v hlub

 "Ahoj, tady Kristýna, pamatuješ si mě Dane?" objevilo se jednoho dne na starém mailu, který už Daniel používal jen jako lapač spamu z internetových registrací. Bodejť by nepamatoval, krásná letní láska s kaštanovýma vlasama do pasu. Co se na tři měsíce zjevila v Danielově životě asi před pětadvaceti lety a pak zmizela stejným stylem. Puf a byla pryč. Za pár měsíců se mu pak povedlo zjistit, že s rodiči do Austrálie. Dobrá, přijede za týden, potřebuje někoho kdo by ji hodil do Nymburka, kde bydlívala její babička, zkontrolovat pozůstalost, než ji právník prodá. Danielovy se roztočila hlava, nikdy se mu nepovedlo zapomenout a celý mimo sebe ani nevěděl co vše slíbil. Když nadešel den K, zaparkoval svoje obouchané auto v hotelovém parkovišti v centru Prahy. Ještě se ani nestačil rozhlédnout po hotelové hale, když se k němu pritočila tmavovláska ve slunečních brýlích. "Dobré ráno Dane, vůbec jsi se za ty roky nezměnil" prohlásila hlasem který vymazal čtvrt stol

  Před spoustou let, v končících devadesátkách dohnali Daniela bolesti hlavy a horečka společnými silami na oddělení ORL modřanské polikliniky. Vybílená čekárna, nepohodlné židličky, staré módní časopisy a pach desinfekce převalující se místností. Prázdno. Bylo chvilku před začátkem odpoledních ordinačních hodin. První na řadě do té doby snad ještě nikdy nebyl. Po chvilce si ho sestřička zavolala do ordinace a po krátké konverzaci s doktorkou se odpotácel o pár pater výše na rentgen. Slabá hodinka čekání a hurá s obrázkem zpět k doktorce. Diagnosa byla snadná. Ucpané dutiny, punkce nutná. Punkce? No teď už se to nedělá, dají vám nějaké kapičky, pilulky a pošlou vás domů. Tenkrát to znamenalo invazivní zásah a trochu bolesti. Doktorka si Daniela usadila na vyšetřovací křeslo podobné tomu zubařskému a pomocí baterky a kovového šťourátka mu nahlédla do obou nosních direk. Sestřička přitom namotávala kousky vaty na dva dráty asi třicet centimetrů dlouhé a výsledek svého snažení namoč

 Večer začala bouře, déšť se propíjel krajinou před oknem, mraky halili oblohu jako smuteční šaty tělo mladé vdovy. Daniel ten den netrpělivě čekal návštěvu. Pečlivě připravil vše co bylo třeba a vyndal klíče ze zámku. Přišla před desátou večer otevřenými dveřmi z balkonu, v jediném bílém paprsku jednoho z mnoha blesků. Dívka v propínacích letních šatech a černými havraními vlasy. Usmála se na Daniela a vztáhla k němu ruku, jednoduché gesto, pojď půjdeme spolu nocí až kam to půjde. Bez starostí, beze spěchu, nebude záležet na tom kam dojdeme Danieli, slibovali její oči, všude tam bude lépe než v tomto okamžiku. Daniel se s lehkostí zvedl k ní. Usmála se a pohladila ho po tváři. Půjdeme, usmála se. Naposledy se ve dveřích otočil. Napůl zhroucené tělo se sklánělo ze židle a z roztříštěného temene hlavy odkapávala na podlahu šedorudá směs mozku a krve. Teď se v balkónových dveřích usmál pro změnu on. Prvně v životě se mu něco opravdu dokonale povedlo.

 Nevím, osobně nejsem proti očkování. Asi bych se i píchnout dal. A vlastně bych měl ze zdravotních důvodů. Ale velmi mě odrazuje přístup který mám nutí naše vláda.      Nech se očkovat a můžeš ... Tohle je prostě naprosto proti zásadám svobodné společnosti. Dej si pigárko... .... a můžeš do hospody .... a můžeš se nechat ostříhat .... a můžeš na koncert ... a do muzea ... taky do restaurace Dej si pigárko a pustíme tě do ciziny. Přitom tu volně běhají lidé kteří nebyli očkováni proti daleko horším potvorám, tuberkulose, černému kašli a podobným věcem. A co je horší, oni kolikrát těmi přenašeči i opravdu jsou. Ale ty nikdo v pohybu neomezuje. Hele, lidi, je mi líto, ale v tuhle chvíli asi budu vyvržencem. Nechám se očkovat na COVID v momentě, kdy očkování nebude podmíněno vším tíhle vládním bordelem. A mezi námi, objednal jsem se na přeočkování proti Tetanu. Tak doufám, že nedostanu rýmu.

Na cestě k Texanu I. Zrod letounu AT-6 Texan spadá do roku 1935 kdy se, se svým prototypem firma North American přihlásila do soutěže na základní cvičný letoun pro US Army Air Corps. Tehdejší NA-16 byl vyzkoušen přijímací komisí a bylo továrně NA doporučeno několik změn na draku a motoru nového letounu. Upravený prototyp byl továrnou označen jako NA-18 a obdržel nízkou krytou kabinu osádky, novou kapotáž motorové jednotky, nyní představované motorem Pratt & Whitney R-1340 o výkonu 600 koňských sil a pevným podvozkem zakrytým aerodynamickým krytem. Firma NA s letounem zamířila nejen na uživatele ze stavu USAAC, ale i na zahraniční trhy a nabízela letoun s možností úprav jako letoun pro všeobecné použití. NA-16 USAAC nakonec letoun přijala jako základní cvičný typ pod označením BT-9. Letoun mateřskou továrnou označovaný jako NA-19  byl vyroben v počtu 42 ks a byl poháněn motorem Wright R-975-7 o výkonu 295 kW. Následovalo 40ks BT-9A s prodlouženým trupem, vyzbrojených jedním pevn

  Leze na mě jaro, pozoruji ženy a dívky odkrývající pomalu své dekolty a lýtka, odívající se do vzdušnějších a nebo obtaženějších kouslů vytažených z loňských šatníků. Sleduji z balkonu zajíce nahánějící se po poli pod oknem a kosí samečky prohánějící konkurenci na slibně vypadajícím žížalovém záboru. Koukám na šmolkově modrou oblohu pomalovanou obláčky někde tam vysoko kde létají jen orly a dopravní letadla. Do nosu mě bije vůně rašící trávy a ve městě nejrůznější parfémy, jen lehce naznačující, či tvrdě sladké, průrazné jako patnáctikilová palice na podbíjení železničních pražců, to podle věku a sebevědomí dotyčné. Zeleň mě táhne někam ven, lehnout si na sluníčko někam na mez, otevřít si láhev sladkého kořeěněného červeného vína a vyhřívat své stárnoucí kosti v teple vzdálené hvězdy. Občas je jarní průběh prudký až spalující, to ve chvílích kdy pomalu podléhám touhám a vášním, vyju na měsíc v úplňku, převaluji se v posteli škrtíc se peřinou a pomalu mě dohánějí mé resty, nedodělky a

písek písek a poušť jen prázdno s převalujícím se pískem, žluté nekonečné moře řezajících kamínků, semtam skály nebo roztroušené skupiny balvanů. Vítr nesoucí se kolem, pískající kolem balvanů a vyjící ve skalách. Vítr nesoucí s sebou myriády řezajících krystalů písku. Řeže mě skrz kombinézu, nevím, jak jsem se zde ocitl, vše je v mlze a něco v hlavě mi říká kterým směrem jít. Pamatuji si pět dní v téhle poušti. Čtyři bez jídla, tři bez vody. Dny tu nejsou tak horké a noci studené jako na sahaře, teplota vlastně skoro neosciluje a vlhkost není k nalezení. Po obloze plují podivné věci, asi nejvíce připomínající napájecí kabel pro počítač. Na konci jejich těla jsou dokonce tři různobarevné výstupky, mezi nimiž přeskakují výboje statické elektřiny, jak je stvoření vleče po písku. Někdy tvor prohne v zádech do kruhu, zarazí dvojici klů do písku. Občas při tom zmizí pod úrovní pouště a už se neobjeví. Častěji se po chvíli vznese zpět k obloze a na svých klech nese nabodnutou jakousi