Ringlett

 Je obrovský rozdíl mezi sobotou kdy jsem byl naposledy na procházce a dneškem,  v loužích na louce už jsou první skokani a dokonce i kulovité snůšky vajíček, mravenci na svých kupách se v celých hrstích vyhřívaji v odpoledním slunci a jiní zběsile opravují zimní škody, mez na které zrovna sedím je ještě studená, ale na louce poskakují jehňata kolem bahnic, ale sluníčko už se celkem snaží. Dokonce tu poletují zvláštně vypadající drobné černé včely s rezavým kožíškem na hrudní části těla. Před minutou tu proběhli i dvě ženské a jak se ztráceli v dálce jejich zadečky se moc sympaticky natřásali. Vypadá to, že jaro opravdu bude. Jen ta naducaná oblaka nad hlavou stále vypadají spíš jako duchny plné sněhu než oblaka vodní páry s majovým deštíkem. Možná tu někde pokvetou i kočičky, ale to se bojím, že uvidím jen ořezaná torza keřů. Ze statku jsou nezřetelně slyšet hlasy lidí a hřání koní, někde vysoko nad hlavou hřmí letecké motory a vítr co mi začal probírat neostříhané vlasy je  chladný.

Pro některé případy potřebujeme potvrzení vlastní existence, a tak teď stojím před temným domem  červených cihel, z jejichž spár lze cítit vystupující radosti, smutky i očekávání a zmar. Dvoukřídlé dveře prosycené secesními motivy se otevřou, odkryjí útroby plné stínů a všemožných existencí. První chodbou vpravo, k okénku s nápisem "Ověření matričních údajů" trefíte snadno, automat zabzučí a vydá pořadový lístek, nefunkční terminál nad okénkem však mlčí a spousta rezignovaných naplňuje místnost i přilehlou chodbu. V ovzduší se vznáší pach potu, starých šatů a desinfekce na podlahu, uklízečka pomalu mizí ve stínech pokračující chodby hrnouce před sebou hromádku papírků, prachu a nadějí. Dveře zavržou, šedivý stín vyjde a jiný se vnoří, fronta se pohnula a konečně mě napadá se zeptat.  Kdo je poslední? Ze stínu a přítmí se ozve hlas poznamenaný prošlým životem, kouřem a časem. "Přece ty mladej", ozve se závan uštěpačného humoru. Pravda. Čas pomalu utíká a mezi ta