Ringlett

Poslední dobou je obrovským tématem testování na COVID, ten nový čínský zápal plic. Nebudu rozebírat nebezpečnost ani nic jiného. Ale souvislost to spolu má. Když jdete na test, strčí vám tam špejli s vatičkou na odběry hluboko do nosní dutiny. Kolegyně o tom mluvila, a že by to prý nesnesla, omdlela by, poblinkala by se a vůbec by na ten test nešla. Já jsem si zrovna koupil v automatu na prodejně kafe, sypal do něj nerafinovaný cukr ukradený v kanceláři, držel v pravé ruce míchátko. No a v tu chvíli jsem se musel podrbat. Zvedl jsem ruku s míchátkem k uchu a začal se drbat. U kolegyně to způsobilo čilou reakci "Proboha, nestrkej si to do toho nosu, je to hnusný, něco si uděláš, je mi z tebe blbě." Otočil jsem se, spustil ruku s míchátkem dolů do úrovně prsou a ukázal kolegyňce "Hele, já se jen drbal. To by Tě to fakticky tak prudilo? A co by to s tebou tedy udělalo?" Dostal jsem přednášku o tom jak je to hnusné, nehygienické a vůbec. Chvilinku, opravdu jen oka

  Já na tahle věci  moc nejsem, ale letos se to myslím opravdu hodí. Zlomte vaz!  

 Přes noc napadli tři centimetry sněhu a vše se přebarvilo na bílo, zmizel nepořádek v příkopech, ale pro změnu se v nich objevila odpočívající auta některých řidičů. Změnil se  zvuk i vůně světa. Znáš ten pocit kdy se probudíš a v tu ránu víš, že se svět změnil. Že tma změnila svou podstatu, ale světlo dne je stále daleko. Takové bylo dnešní ráno.  Den klouzal po zmrazcích a hrudkách sněhu ve kterém cestou do školy děti prošlapali pěšinky než aby spořádaně pochodovali po chodníku. Skoro každý nadával na bílé svinstvo a podivoval se mojí touze po ještě alespoň půl metru těch miriád vloček nejrůznějších tvarů. Čas začal nahrávat horkému čaji, svařenému vínu a teplé peřině ve společnosti knížky vonící starobou zažloutlých stránek s drobnými literami. Ano přiznávám se bez mučení, cvičím si tu a Tobě stylistiku a hraji si záměrně se slovy. Cvičím si záměrně svůj sklon ke složitým popisům jednoduchých věcí. Vždycky mi šlo spíše psát než povídat, sklony k mlčení jsou mi vlastní a jen rád pos

Drahý Ježíšku, dostal jsem pro Tebe dopis od svého dítěte podobající se spíše inventurnímu seznamu většího velkobchodu s hračkami, hudebními nástroji, knihami s přimíchaným sortimentem velkobchodu pro výrobu toxických plynů a výbušnin. Odhodlal jsem se do seznamu zasáhnout a částečně ho vyřídit. Ne, nemusíš mi děkovat, ale mohl by jsi se zamyslet nademnou spolu se mnou. Pomalu se začínám blížit krizi středního věku a začíná mi docházet, že v písničce přiložené k tomuto textu je daleko více pravdy než bych si dříve myslel. Dostal jsem se totiž do stavu, který mě neznámý autor výše umístěné písně , vetknul do textu. Tedy věku kdy se mi líbí auta nepraktická, krásná a jednoúčelová, bez moderních technologií, taková která přinášejí radost a úsměv kolemjdoucích nad tím pošetilím bláznem co ten krám řídí a nedejbože si ho dokonce koupil. Přál bych si od Tebe tedy tento Caterham Super Seven 1600 nebo pokud by jsi byl opravdu při dobré náladě původní Lotus Seven.     Samozřejmě se v tom

    Zítra začíná prosinec, zmizelo listí za stromů, přišel a odešel první sníh, všude je jen šero, mlha a splín se převalují mezi domy a stromy. Ráno se v mrazivém vzduchu tvoří obláčky páry a mrazík kreslí po sklech aut bílé povlaky. Občas se zrníčka jinovatky rozpouštějí v ranním slunci. Na náměstí rozsvítili stromeček a skrz mlhu žhnou světýlka. Přišla zima a svatý Martin zůstal doma jak moc se bál aby se nenakazil. Mladé víno je pomalu vypité a staré si užívá sudů v hlubokých sklepích. Z vesnic zmizela hejna husí. Srnky se pasou blíže k domům, ptáci začali okupovat krmítka na zahradách a u oken, veverka zlodějka někam zmizela a nahradila ji její zrzavá příbuzná rozhazující ztvrdlé pečivo po balkoně. Oříšky schnou na lískách. Z růží zůstali jen kraťounké stonky na záhonech a barevné listí hnědne po příkopech a lesích. Blíží se čas Vánoc. A proto ode mne žádnou růži nedostaneš. Strašně krásná budoucnost z níž mě se z toho líbí vlastně jen ta jinovatka pokrývající větvičky a vše co t

Strach   Tma, chlad a ztichlé město šumění větru v korunách stromů tušení lidí a jenom jedno gesto novinky rychle letí do všech domů přesto že mocní neřekli ni slovo všichni se stále bojí, armádě stačí slovo a vločky beznaděje snášejí se v tichu na Náměstí Nebeského klidu.

  Jak jsem se vám určitě dokázal zmínít, už nějakou dobu, skoro dva roky nesmím opravdovou čokoládu a můžu jen tu bílou břečku. No sice si občas malý kousek na dortu dám, ale to se skoro nepočítá. Zato dneska to bylo. Utíkal jsem do práce a cestou si zaběhl koupit cosi k pití, a u regálu se sušenkama jsem si řekl, proč ne. No popadl jsem cosi co vypadalo jako keksy v krabičce a mazal otvírat tu naší haluznu. Po zvládnutí prvních pár nadržených kutilů a "makám i v sobotu, jsem dobrej řemesník" lidí jsem si rozbalil balíček. A kurnik, vevnitř sice byli keksy, ale ty potvory byli polomáčené v 75% čokoládě. Neodolal jsem, fakticky jsem to nezvládl. Snědl jsem asi tři a k mému překvapení mi to ani moc nechutnalo. Další dva dostal klučina kolem tří let, co obětavě tahal tátovy trubky a fitinky po krámě, a rychle je spucoval aby mu nebyli zabaveny. No a pak se začali dít věci. Ne s ním, se mnou. Zpomalil se mi čas, všechno chtělo strašně moc energie a mozek se mi odstěhoval i s oč

Děvče, černé svědomí nedává mi spát křičím své pocity v celé okolí vnitřní žal srdce mé rozdrtí.   Jenom občasný Tvůj dotek, drží z nadějí jen tenký vlásek jsem v sobě ztracen, potácím se časem a tebe múzo všeho dění, zas stále znova marně hledám. Přitom však vím, a to je mi líto, že znám tě od zrození světa kdy vynořili jsme se z vln. Ty, stále krásná krutá víla. Já, jenom chudák poeta nesnáším tvoje úskoky a nářky, ze sna mě budíš, když předstíráš. Když předstíráš že nemáš jiné lásky. Sprostě Tě závidím malířům, písničkářům chtěl bych tě zamknout, v dobrém bydle, však nemá oken, dveří, celičký náš dům. _____________________________________ Založeno na starší verzi uveřejněné roku 2008, nevím, zkuste posoudit sami. Asi jsem se opravdu změnil,lidsky i literárně. Velká část z toho co jsem napsal mi přijde nepoužitelná. K ničemu a bez vyznění. Té co nás nutí psát