Ringlett

  Není ze mě frutarián a pořád žeru maso, vydrželo mi to něco přes měsíc. Pokoušel jsem se ověřit tvrzení z obrázku vedle tohoto textu. Prostě mi to vrtalo hlavou a bylo mi dost blbě duševně. Zkusil jsem si tedy udělat sofistikovanou prdel z celého světa kolem mě. Vlastně to fungovalo, v práci se na mě koulali jako na ještě většího exota a záviděli mi odhodlání držet dietu a pracovat se svým jídelníčkem. Někde šlo pomalu o závist, další navrhovali psychiatrickou léčebnu. Takže k ověření jednotlivých tezí a tomu jak to dopadlo. Bod jedna. Nikdo se nepokusil, jen já a několikrát, tohle jsem prostě se zásobou vína, kterou jsem tu měl nedokázal. Na rovinu přiznávám, že mi začíná víc a víc chutnat, vodka, víno všeho druhu, gin, začínám se bát, že sklouzávám od kvartálního alkoholismu k tomu normálnímu. A že mi tedy náladu nevylepšuje. Jen se mi snáz usíná a nemám, nebo si nepamatuji, ujeté sny. Tedy když zrovna piju. V noci na dneše

  Černovlásko, cizí violo vonící javorem plná křivek a harmonií rozezníš struny, v srdci zamrazí Černovlásko, linie šíje bělavým mramorem něha a hřích je symfonií oči jež svítí, myšlenky rozrazí Černovlásko, Tvá pokožka prodchnutá sametem tajemný úsměv fantazií svůdná Salome o život tančí Černovlásko …

  Přemýšlel jsem co se životem. Pochopil jsem, že potřebuji nějakou změnu, všechno mi padá na hlavu a nic mě nebaví. Ztrácím se ve svojí posteli a prázdném bytě. Tlačí mě srdce a mozek si prozpěvuje nesmyslné mantry. Zmiz, uteč, umři, zapoměň a stejně je všecko fuk. Potřebuji nějakou změnu, zdraví se sice zlepšilo, ale ještě něco by to chtělo. Poslední dobou mi navíc vůbec nechutná, v krámech jen bloumám furt kolem dokola. Nerozhodně přemýšlím a procházám se mezi regály, někdy mi kručí v břiše a okukuji co je k mání. nakonec odejdu s pár kousky pečiva. Chutná vlastně jen ovoce, po mase je mi zle, ale ne od žaludku. Ne nebolí mě svědomí, že žeru nevinná zvířátka. Dobře vím jak ty balíčky v chladících boxech vznikají a nevadí mi to. Ostatně plácnout králíka za uši a stáhnout mu kožíšek ještě umím. Tady není problém.     Nicméně poslední dobou jedu na litrech pudinku, vodě, litrech červeného vína a vůbec nechutných věcech balených do blistrů a vaniček z plastiku. Sem tam to proložím smaže

 Víš Veroniko, pamatuji si jeden večer, kdy jsem byl na návštěvě u známé, směl jsem přespat a dobře jsme se bavili. Večer byl dlouhý a trocha bílého vína prozářila svými odlesky příšeří pokoje. Ta žena odešla do koupele a já zůstal sám, v křesle jsem listoval knihou, a v pološeru se trochu zasnil. Nějakou dobu jsem už byl nemocný a léky s kortikoidy nechávali stopu na mé mysli.  Po čase se vrátila zabalená v ručníku, který přetékal jejími oblinami a z kterého jí málem vykukoval zadeček. Přímo přede mnou začala z koše lovit vyprané prádlo a zdobit jím věšák. Chvilkově tak bylo vidět tu více, tu méně půvabné kůže. Někdy se trochu posunul větší kus ručníku a dával více znát než tušit. Seděl jsem v křesle, sledoval vše co se nabízelo a přihloule se usmíval.  O něčem jsem mluvili, ale pamatuji si jen její větu.  "Nekoukej tak, jsem stejně puklá jako všechny ostatní."    Mozek říkal, Dane, s tím by jsi měl něco dělat, tady se otvírají možnosti a sny. A srdce si běželo svým tempem.

         Sleduji mraky letící blankytnou šedí oblohy, skvrny, patvary vodních par, krásné v ošklivosti svých tvarů, rozdrbané pozůstatky nebeských Titánů, trhají se o vrcholky kopců, proplétají s větvemi stromů a dosahují k hranicím stratosféry. Pluje mi nad hlavou srdce jednoho z Titánů, natržené neznámým hrotem a pod ním několik krůpějí krve. Obzor se barví červení umírajícího slunce a tmavé kopce pod ním připomínají hlínu k zasypání čerstvého rovu. Melodie vanoucího větru je neslyšná, přehlušila jí televize od sousedů, pláč dítěte a zvuky aut na silnici, štěkot podvraťáků o pár domů vedle. Ptáci šli spát. Vůně zkosené schnoucí trávy se nese nad loukou a bojuje se zápachem cigaret, cvrčci se snaží hledat soulad ve svých melodiích a připomínají mi zběsilý řev cikád který si pamatuji od břehu jaderského moře. Sůl ve vzduchu chybí a horko pominulo. Melancholie prorostla mou duši a na víno nemám chuť, optimismus i naděje se stávají cizím slovem v zaprášeném slovníku ve zrušené knihovně m

Už dlouho nejsi má. Však nikdy neřekl jsem, že se mi nelíbíš, že mě nepřitahuješ, nevzrušuješ. Jsi jako plamen svíce v letním večeru, já jako noční motýl se spálenými křídly. A přece vždy když Tě vidím, vidím jen ten oslnivý plamen a moje srdce tone. Mozek pláče marností, protože nedokáže věřit Tvému srdci a moje srdce se svíjí palčivostí své touhy. Nezměnil jsem se, stále jsem takový jako jsem byl, když jsi mi řekla, jak mě vidíš, a nebyla to slova k opojení. Nebudu už jiný a tak se snažím zapomenout. Nejde to a to mě stále sdírá strupy z jizev, které po Tobě zůstaly. Bojím se o Tebe i o sebe, o každého z nás z jiného důvodu. Ty jsi se změnila, jsi volnější, řídíš svůj život víc než před lety a přesto vidím, jak nespokojená jsi. Nezeptal jsem se a nezeptám, ale stejně Tě vnímám, jsi posedlost mého srdce, slza v koutku mého oka a já bych nepřežil další společný život. Ani případný další rozchod, až bych tě potřetí přestal bavit. A tak jen sním a pláču v depresi ze sebe sama.

Ó krásko z osamělých snů Plameni zapomenuté touhy Skrýši všech lidských slastí Majitelko překrásných očí Hebký kotníčku hodný polibků Džbánku dobrých nadějí Horoucí srdce planoucího citu Nezapomenutelná duše něhy Studnice horkého lidského tepla Oblaku zapomenuté lásky   Smutná princezno z pohádky Slzící květe piniového keře Planoucí růže z rozvetlého sadu Rozkvetlá jívo na břehu řeky Sběračko ztracených duší Překrásný holandský tulipáne Kostičko ledu na rozpálené kůži Noční sne potrhlého básníka Prameni Venušiných vlasů Motýle jižních pralesů Rybko z horského potoka Lani z lužního lesa

                    Není už komu psát potmešile zabarvené básně Není kdo chtěl by je číst, hledal skryté významy Není zasněný blázen, zestárnul a to beznadějně Není známý, bohatý a zdravý, je pouze neznámý Možná neselhal, co ale vnímá kolem sebe dál Možná nezapomněl milovat, ale je vůbec koho Možná dobíhá jen temnou silou čirého zoufalství Možná neví co hledá a nenachází tedy ničeho Kdyby žil jinak a hledal více, byl to stále ještě on Kdyby nemiloval, třeba by zůstal jinak šťastný Kdyby nepoznával, nesnil a nečetl, nemýlil se Kdyby zapadl a přizpůsobil se, byl by spokojený Je jenom pomýlený, či smutný opuštěný blázen Je ve vleku okolností, a změna se nedostaví Je beznadějně ztracený a nenachází další síly Je třeba jen když něco chtějí a není nikde chtěný On je já A já jsem jeho stínem Připoután k jeho kotníku Jak olověné závaží na konci řetězu Já jsem on Zapomněli mě tady Nechci s ním žít a nemám jinou možnost Emoce? Jen rezignace

 Je obrovský rozdíl mezi sobotou kdy jsem byl naposledy na procházce a dneškem,  v loužích na louce už jsou první skokani a dokonce i kulovité snůšky vajíček, mravenci na svých kupách se v celých hrstích vyhřívaji v odpoledním slunci a jiní zběsile opravují zimní škody, mez na které zrovna sedím je ještě studená, ale na louce poskakují jehňata kolem bahnic, ale sluníčko už se celkem snaží. Dokonce tu poletují zvláštně vypadající drobné černé včely s rezavým kožíškem na hrudní části těla. Před minutou tu proběhli i dvě ženské a jak se ztráceli v dálce jejich zadečky se moc sympaticky natřásali. Vypadá to, že jaro opravdu bude. Jen ta naducaná oblaka nad hlavou stále vypadají spíš jako duchny plné sněhu než oblaka vodní páry s majovým deštíkem. Možná tu někde pokvetou i kočičky, ale to se bojím, že uvidím jen ořezaná torza keřů. Ze statku jsou nezřetelně slyšet hlasy lidí a hřání koní, někde vysoko nad hlavou hřmí letecké motory a vítr co mi začal probírat neostříhané vlasy je  chladný.

Pro některé případy potřebujeme potvrzení vlastní existence, a tak teď stojím před temným domem  červených cihel, z jejichž spár lze cítit vystupující radosti, smutky i očekávání a zmar. Dvoukřídlé dveře prosycené secesními motivy se otevřou, odkryjí útroby plné stínů a všemožných existencí. První chodbou vpravo, k okénku s nápisem "Ověření matričních údajů" trefíte snadno, automat zabzučí a vydá pořadový lístek, nefunkční terminál nad okénkem však mlčí a spousta rezignovaných naplňuje místnost i přilehlou chodbu. V ovzduší se vznáší pach potu, starých šatů a desinfekce na podlahu, uklízečka pomalu mizí ve stínech pokračující chodby hrnouce před sebou hromádku papírků, prachu a nadějí. Dveře zavržou, šedivý stín vyjde a jiný se vnoří, fronta se pohnula a konečně mě napadá se zeptat.  Kdo je poslední? Ze stínu a přítmí se ozve hlas poznamenaný prošlým životem, kouřem a časem. "Přece ty mladej", ozve se závan uštěpačného humoru. Pravda. Čas pomalu utíká a mezi ta