Relativita času a vzdálenosti.
Před spoustou let mi psychiatřička řekla, že "s depresí se buď musí bojovat. Nebo před ní šikovně utéct". Asi by se sama divila kam jsem až dokázal utéci před pár dny. Byla mi způsobená deprese. Není třeba znát důvod. Naučil jsem se prostě sednout do auta, vzít směr a zmizet. Loni jsem byl v Budějovicích, na jaře v Krakově, no a tentokrát jsem po deseti hodinách jízdy už prostě neměl kam. Auto skončilo na přechodu asfaltky do písku na břehu studeného slaného moře. A někde za mnou vycházelo slunce. Naprosto nesrozumitelně mluvící maníci z dodávky co se vynořila z písku a ranní mlhy mi pomohli vytlačit auto zpátky na asfalt, protože jinak by tam zůstali se mnou, nechali mě odcouvat kus zpět a pak zmizeli. Teprve tehdy jsem si díky jejich zadní registrační značce a pismenům NL na ní uvědomil kde jsem. Bůhví kde v zatraceném Holandsku, daleko od domova a v neděli ráno. Bez koruny, natož eura v kapse. Co zbývalo, deprese poněkud ustoupila, po procházce po mořském břehu kde jsem