Ringlett

 "Ahoj, tady Kristýna, pamatuješ si mě Dane?" objevilo se jednoho dne na starém mailu, který už Daniel používal jen jako lapač spamu z internetových registrací. Bodejť by nepamatoval, krásná letní láska s kaštanovýma vlasama do pasu. Co se na tři měsíce zjevila v Danielově životě asi před pětadvaceti lety a pak zmizela stejným stylem. Puf a byla pryč. Za pár měsíců se mu pak povedlo zjistit, že s rodiči do Austrálie. Dobrá, přijede za týden, potřebuje někoho kdo by ji hodil do Nymburka, kde bydlívala její babička, zkontrolovat pozůstalost, než ji právník prodá. Danielovy se roztočila hlava, nikdy se mu nepovedlo zapomenout a celý mimo sebe ani nevěděl co vše slíbil. Když nadešel den K, zaparkoval svoje obouchané auto v hotelovém parkovišti v centru Prahy. Ještě se ani nestačil rozhlédnout po hotelové hale, když se k němu pritočila tmavovláska ve slunečních brýlích. "Dobré ráno Dane, vůbec jsi se za ty roky nezměnil" prohlásila hlasem který vymazal čtvrt stol

  Před spoustou let, v končících devadesátkách dohnali Daniela bolesti hlavy a horečka společnými silami na oddělení ORL modřanské polikliniky. Vybílená čekárna, nepohodlné židličky, staré módní časopisy a pach desinfekce převalující se místností. Prázdno. Bylo chvilku před začátkem odpoledních ordinačních hodin. První na řadě do té doby snad ještě nikdy nebyl. Po chvilce si ho sestřička zavolala do ordinace a po krátké konverzaci s doktorkou se odpotácel o pár pater výše na rentgen. Slabá hodinka čekání a hurá s obrázkem zpět k doktorce. Diagnosa byla snadná. Ucpané dutiny, punkce nutná. Punkce? No teď už se to nedělá, dají vám nějaké kapičky, pilulky a pošlou vás domů. Tenkrát to znamenalo invazivní zásah a trochu bolesti. Doktorka si Daniela usadila na vyšetřovací křeslo podobné tomu zubařskému a pomocí baterky a kovového šťourátka mu nahlédla do obou nosních direk. Sestřička přitom namotávala kousky vaty na dva dráty asi třicet centimetrů dlouhé a výsledek svého snažení namoč

 Večer začala bouře, déšť se propíjel krajinou před oknem, mraky halili oblohu jako smuteční šaty tělo mladé vdovy. Daniel ten den netrpělivě čekal návštěvu. Pečlivě připravil vše co bylo třeba a vyndal klíče ze zámku. Přišla před desátou večer otevřenými dveřmi z balkonu, v jediném bílém paprsku jednoho z mnoha blesků. Dívka v propínacích letních šatech a černými havraními vlasy. Usmála se na Daniela a vztáhla k němu ruku, jednoduché gesto, pojď půjdeme spolu nocí až kam to půjde. Bez starostí, beze spěchu, nebude záležet na tom kam dojdeme Danieli, slibovali její oči, všude tam bude lépe než v tomto okamžiku. Daniel se s lehkostí zvedl k ní. Usmála se a pohladila ho po tváři. Půjdeme, usmála se. Naposledy se ve dveřích otočil. Napůl zhroucené tělo se sklánělo ze židle a z roztříštěného temene hlavy odkapávala na podlahu šedorudá směs mozku a krve. Teď se v balkónových dveřích usmál pro změnu on. Prvně v životě se mu něco opravdu dokonale povedlo.