formulář A38

Pro některé případy potřebujeme potvrzení vlastní existence, a tak teď stojím před temným domem  červených cihel, z jejichž spár lze cítit vystupující radosti, smutky i očekávání a zmar. Dvoukřídlé dveře prosycené secesními motivy se otevřou, odkryjí útroby plné stínů a všemožných existencí. První chodbou vpravo, k okénku s nápisem "Ověření matričních údajů" trefíte snadno, automat zabzučí a vydá pořadový lístek, nefunkční terminál nad okénkem však mlčí a spousta rezignovaných naplňuje místnost i přilehlou chodbu. V ovzduší se vznáší pach potu, starých šatů a desinfekce na podlahu, uklízečka pomalu mizí ve stínech pokračující chodby hrnouce před sebou hromádku papírků, prachu a nadějí. Dveře zavržou, šedivý stín vyjde a jiný se vnoří, fronta se pohnula a konečně mě napadá se zeptat. 

Kdo je poslední?
Ze stínu a přítmí se ozve hlas poznamenaný prošlým životem, kouřem a časem. "Přece ty mladej", ozve se závan uštěpačného humoru. Pravda. Čas pomalu utíká a mezi tabulemi oken se pavouk prokousává uloveným motýlem, křídla odpadávají a pomalu šednou ve vrstvě prachu a zbytků muších těl. Občas se fronta pohne, či zavlní netrpělivostí, někteří čekání vzdají, jiní přijdou. Zatuchlinu výjimečně promíchá průvan při závanu aktivity na chodbě. V tomhle domě z červených cihel některé životy počínají, některé končí, občas se zde umírá, ale to tu nepatří k očekávaným výsledkům. Existence tu má začínat, případně je možné si ji tu nechat potvrdit, zamítavý výsledek není požadován.

Ostatně i proto jsem zde, z nějakého mě nepochopitelného důvodu je třeba, abych si nechal potvrdit správnost své existence, kulaté razítko k pokračování existence v mezích zákona a slušného chování, nárok na čerpání práv a svobod člověka, povinnost platit daně a možnost dýchat. S tím jak se fronta pomalu mění, se mění i stíny pod stropem a úhel dopadajícího slunce na intarzované podlahy prošlapané stovkami párů. Najednou se přistihuji, jak stojím čelem pomalu u dveří k požadovanému okénku a sleduji sluneční stín blížící se k čáře, kterou kdosi vryl do omítky. Podle promarněného času se takřka určitě jedná o čáru, kde zemře pracovní doba. Zbývají dva centimetry času, když vcházím do dveří. 

Co jste zač, bez pozdravu, není čas ztrácet čas. "Poslali mě pro ověření mé existence, práva na sebe sama" Ach, tedy pro formulář A38, no ostatně pro co jiného ve Vašem věku, že. Předkládám občanku, obyčejný obdélníček potištěného plastu. Úředník ji obrací v rukou, proboha, kde máte čip, přípojku. To je snad starší než tenhle barák, brblá. Konečně najde rodné číslo a zkušeně ho pomocí dvou prstů naťuká do terminálu před sebou. Hmm, ozve se, Začne dál něco mačkat a najednou se mě zeptá.

Poslyšte a Vy jste Daniel K_1 nebo přímo Daniel K? Kulím oči a ptám se, jak to proboha myslíte? Já jsem přeci já, nemohu být někdo jiný. Máte přeci mé rodné číslo, to je unikátní pro každého přeci.
A  tom je právě ten problém, pro Vás ne, budu potřebovat potvrzení o tom, zda jste se tu opravdu narodil. A zda jste opravdu Daniel K nebo jeho živá kopie. Máte tu trochu zmatky v zadání svých údajů. Tady máte snad svůj Občanský průkaz, snad jste ho neuzmul Danielu K a tady máte instrukce pro ověření Vaší existence, bez Těch Vám bohužel neuznáme existenci. Samozřejmě až do vyřešení případu nesmíte opustit budovu našeho úřadu, je mi líto. A teď, jelikož nám skončili úřední hodiny Vás prosím o opuštění prostotu přepážky. Až na další vyčkejte v čekárně, přečtěte si předložené materiály a zařiďte se dle nich. Zítra si nezapomeňte, pokud bude Váš problém kladně vyřešen vyzvednout nový pořadový lístek. Děkuji za pochopení. Nashledanou, či možná Sbohem.

 Čekárna je prázdná a po zemi se honí nevyužité pořadové lístky, zbytky nadějí, prach a hlína z bot a pomalu se formují do symbolu otazníku napsaného v prostoru mou myslí. Já přeci nejsem dva, jsem jeden, i přes tu rozháranost v duši, před depresivní nálady, přes všechny neúspěchy, jsem jen jeden, chce se mi křičet. Není na koho. Prostor je prázdný. Celá chodba i vstupní hala jsou zplněné matnými stíny večera a probleskujícími zelenými šipkami evakuačních směrů. Najednou se rozletí vstupní dveře, dovnitř se vřítí dvojice ošetřovatelů s lehátkem, na něm mladá žena s rukama na vystouplém břiše, s nimi zmatený mladík. Proběhnou, aniž by si mě všimli, dupnouce mi na levou nohu, s údivem sleduji, jak mladík proběhne celou mou levou nohou a všichni zmizí ve světle chodby. Znovu se rozletí dveře a muž, v jehož tváři je vepsáno slovo taxikář, se rozkřičí "Héj, vy a kdo mi zaplatí ty potahy, kdo bude čistit tu krev a sajrajt?" Héj, no tak, sakra." zaskočen nedostatkem zájmu, stíny vyzývajícími k tichu, plně komunikující na vlně bolesti, strachu a očekávání ho zaskočí a tak krátce mávne rukou, vyjde dveřmi a jeho silueta za secesním sklem se rozplyne. Zamířím za ním, přeci tu nebudu marně tvrdnout a čekat na ráno. Rukou stisknu kliku a evidentně odemčené dveře mě prostě nepustí dál. Jako by byli součástí stěny, jen vlis a ozdobný prvek v cihlové zdi. Náhle si uvědomím svazek listů ve své ruce, písmena začnou brát své tvary a slova nabudou významu.

Dočasně, po dobu ověřování Vaší potenciální existence, neexistujete, prosíme, neopouštějte budovu a zařiďte se dle instrukcí. Dle instrukcí. Sedám si pod okno, kam svítí lampa veřejného osvětlení, a čtu.

Neděste se

Během Vašeho porodu došlo k potenciální duplikaci
Nevíme zda jste originál
Najděte svůj originál, případně kopii
Vyžádejte si ho k řízení
Urny jsou uloženy v prostorech budovy, dle počátečného písmene Vašeho jména a dne duplikace hledejte ve správné urně
Může za to Vaše matka, ne Vy!
V případě Vašeho selhání budete zapomenut.

Samé lepší a optimistické zprávy. Nicméně dokumenty jsou alespoň jasné. Musím najít Daniela, moje rodné číslo je totiž možná jeho a není jasné kdo z nás má právo existovat, no on je sice mrtvý, spálený a uložený v urně v jedné ze zdí budovy, dost možná někde nedaleko mě, ale i tak prý žije líp než já. Dokument taky něco udělal s prostředím, vzduch je reálnější, klade odpor a najednou je zde všude spousta lidí, dospělé ženy, muži, děti, všichni se pomalu pohybují chodbou, vcházejí či vycházejí z místností, děti si hrají po chodbách, všichni, i já v odstínech šedi jako cáry stínů odervané z materie budovy, někdy se bezohledně skrze ně prodere zdravotní sestra, doktor či spěchající lidé plní barev, za ženami většinou zůstává odér očekávání, naděje, ale velmi často bolest, zklamání, strach či nadšení. Občas projdou i lidé v plné a jasné černi, ti vypadají nejreálněji, vše s klidem, vlečou za sebou vozíček s rakví a ještě v hale budovy si zapalují páchnoucí cigarety. S někým jde závan alkoholu, s jiným závan fekálií či zvratků, s takovými jde často i zdravotní sestra se zhnuseným výrazem a zatrpklým zklamáním nad tím mužským odpadem, ze dveří jsou pomalu vyhozeni podobni pytlům odpadků.

Nic, mám na to jen celou noc. Cihlově rudá budova v centru města je teď v klidné fázi dne, zde se ovšem odehrávají dramata neustále. Tady život stále začíná prvním nádechem a občas jím i končí, lhostejno pro koho konkrétně. Černobílé šachovnice dlaždic, žárovky lustrů zavěšené na kabelech pod stopem a jejich matné žluté světlo prohlubují temnotu chodeb, odněkud sem doléhá tklivý zápach vařící se kapusty a hlasy sester tlumené naléhavostí prožívané chvíle. Pocházím chodbou a hledám svou mapu světa, někde v suterénu snad najdu tu správnou dlaždici s nápisem. Bude jednoduchý, mé jméno co by označení někoho úplně jiného, mé datum narození jako datum posledního nádechu a určitě tam nebude zrcadlo. Klapu po schodech a pozoruji okolí, na podestě mladá uklízečka se smíchem odráží ruce zřízence majícího službu, ale dává mu naději neskrývajíc před ním bílou pleť svých ňader, náhle je přejde stín a obraz je jinde, plačící žena mého věku celá zašedlá časem se na mě přímo dívá a v rukou drží prázdný povijan, po nohou jí stéká rudá karmínová krev, kaluž pomalu odtéká po schodech. Jen běž tam dolů, svítí její oči, až tam se potkáš se svým osudem, já jsem svůj nenašla.

Stíny se mění s každým schodem, lampy zůstávají viset za mou hlavou a všechno tančí, dolní chodba, dvojče té nahoře, bez teplé náruče haly ovšem, se vine na obou stranách schodů někam do nekonečna. Podél stěn jsou kaluže nesetřené vody plné mydlinek a zápach desinfekce, z dálky je slyšet hukot plamenů a slabý závan pachu spáleniny, tady už nikdo není, jen můj šedavý přízrak se snaží srovnat s mojí myslí, jsem reálný a tohle je jen sen, se mi žene hlavou. Přede mnou na stěně je dlaždice, na ní jméno někoho kdo mohl být básníkem či hercem, nebo nikým, neznámým co každé ráno vstane ve tři, na pátou přijde do práce a slévá roztavený kov do pískové formy, Tady po něm je jen pár písmen, natáhnu ruku a chci se dotknout. Najednou se z dlaždice stane tvář malého chlapce, rudá námahou, plná mastku a nečistot, začne se měnit, je zněj klučina s kudrlinami, mladík ostříhaný tupými nůžkami, muž s kouty ve vlasech a stařec cvakající bezzubými ústy, to vše během pár sekund. Hlavou mi zní nevyřčená slova "Nechej mě být mému zapomnění, ty jsis život zkusil, mě rovnou odsoudili k smrti".

O desítky metrů dál je také podobná dlaždice jen o něco níže, na ní mé jméno i datum narození. Vyloupnu ji ze zdi a za ní v pavučinách prachu drobná litinová urna. Urna mě hřeje do rukou a najednou jsem tady dole dvakrát. Jeden dospělý muž a jeden desetiletý chlapec, co nikdy tak starý nebyl. Díváme se na sebe a mlčíme. Stíny v chodbě se proměňují jako plovoucí mraky nad krajinou.

 

Procházím s dvojníkem chodbami, povídáme si, je to zvláštní směs obvinění, porozumění a nepochopení. Nechápu, jakým způsobem došlo k našemu rozdělení, jak v tu chvíli zafungoval svět. Míjíme místnosti prozářené světlem kde se evidentně cosi děje, ale když nahlížíme všude je prázdno, temné místnosti nás vpouštějí dovnitř a někdy nám přehrávají kousky děje. Souvislosti mi unikají, postavy v místnostech občas poznávám, většinou ne. V jedné místnosti poznávám obývací pokoj prarodičů, na kanapi se na chvíli posadím a dvojník si zatím rázuje okolo a vypráví, jak by mě měl nahradit, protože svůj život neprožívám dosti intenzivně. Líčí mi svá rozhodnutí, své představy. Pomalu mu začínám věřit. Nežiju tak jak bych měl, málo si věřím, nemiluji dost často, míjím své šance a držím se v pozadí. Víc jak půl života jsem promarnil necílevědomým proplouváním životy jiných. Přesvědčuje mě a oči mu planou čirou pravdou. Minula půlnoc a ozvěna zvonů odplula s ní do dáli, stíny jsou hlubší a před mojí tváří plynou tváře cizí, s úsměvem, s opovržením, některé z nich doprovázejí zvuky, vůně a třeba i útržky rozhovorů. Bolí mě srdce, svírá se mi okolo ostnatého drátu mojí mysli. Daniel_1 si pobrukuje a evidentně nic z toho nevnímá. Začíná se plnit, není již tak průhledný a realitou už neprostupuje.

Zvedám se a odcházím, vyjdu zpět do přízemí a vydám se, kam mě nohy nesou a kam mě pustí moje okolí. Odpadky a lístky z podlah zmizeli, vlhké skvrny na podlaze vyschli a lampy pod stropem stále svítí svou matnou září. Okénko, u něhož jsem odpoledne skončil svou pouť je zavřené, ve škvírách kolem probleskuje žlutá záře světla. Na ťukání nikdo neodpoví. Otočím se a pokračuji chodbou, po schodech do prvního patra. Hned nad nimi stojí nerezový vozíček plný nerezových nástrojů, krve a kousků gázy. Někdo měl těžší noc než já. V pokoji hned vedle oblékají zřízenci ve fialových blůzách bezvládnou postavu ženy do šatů příliš krásných, na to aby v nich ležela a příliš jednoduchých na ples. O dveře dál se smějí šťastní rodiče na svoje malé červené děvčátko s pomačkanou tváří a od dveří je pozoruje průsvitná mladá žena s tváří své matky. Je jako já, bleskne mi hlavou a mladice mě sjede pohledem. V hlavě mi zazní „Ano, jsem jako Ty a jednou budu volit, já nebo ona, a já, já ji zabiju. Vzala mi všechno. Má drahá sestra, zabila mě ještě v těle své matky“ Její oči zaplanou nenávistí, aby vzápětí začali prolévat krůpěje slzí. Odvrátím se. Je toho na mě moc. A něco mě žene dál. Všude už je prázdno, jen v jedné z místností spí na stole vyčerpaný doktor. Sestřička procházející kolem nahlédne do pokoje a spokojeně se usměje. Modré oči zaplanou spokojeností a z čela si odhrne měděný pramen vlasů. Strašně mi tím připomene jinou ženu, z jiného města a podobnou prací. Najednou už vím, co musím udělat.

Doběhnu k nerezovému vozíku, seberu z něj zakrvavený skalpel, klouže mi v dlani a nejsem schopný ho pořádně chytit. Stále v běhu slétnu ze schodů a začnu hledat své lepší já. To postává u zdi a rozpráví si po veselé notě s mlaďounkou dívkou napůl opřenou a napůl prolínající stěnou, o níž se opírá. S pobaveným výrazem se na mě oba podívají a Daniel_1 se na mě usměje. „Takže jsi to pochopil a uvolníš mi cestu. Vždycky jsi byl ten, co dobře chápe a dokáže naslouchat. Jseš šikovnej kluk, jen to udělej dobře.“

Zhroutím se na podlahu, skalpel v ruce mi přijde hrozně těžký a neohrabaný, pomalu se vzepřu do sedu a špičku skalpelu s čepelí od sebe si přiložím na kůži poblíž krkavice. Na kůži pod špičkou skalpelu se objeví kapička rudé krve. Daniel_1 se ke mně sehne a pravou ruku mi položí, najednou zcela reálný, na levé rameno. „Tak správně, teď už ti zbývá jen zatlačit a já můžu začít žít líp a plněji než jsi to kdy dokázal Ty. Udělej mi místo, udělej tu službu světu.“ Stíny tančí kolem nás, svit žárovek pod stropem matní a okolí se rozplývá. Dívka, s níž si druhý, nebo možná první Daniel povídal, má najednou hrozně hluboké oční stíny a černé bohatě nabírané šaty a velmi bílé nehty na rukou. Se zájmem přihlíží naší interakci a jako by se usmívala nad strastmi světa. Švihnu pravou rukou a všude najednou stříká rudá zpěněná krev. Krk exploduje v červené barvě a bublinách vzduchu unikajícího z plic, košile temní krví a stéká po nás na podlahu, ruka na mém rameni pochvalně sevře své sevření a moje oči pohasínají. Dívka se z plného hrdla směje a bosým palcem nohy maluje v krvi ornament.

S pocitem plného močového měchýře se budím na židličce v čekárně, zřízenec otevírající se dveře kanceláře si mě s protivným pohledem prohlíží a zhasíná světla pod stropem, okny proudí dovnitř ranní světlo a vykresluje nové stíny kolem stěn. Zvedám se a beru si lístek z výdejního automatu. Je na něm číslo jedna. Cosi jako elektrický šik mi projede tělem a tak raději zamířím na toalety v chodbě. Zamčeno, cítím, jak mi po noze stéká horká moč a vytváří mokrou skvrnu jak na mých kalhotách, tak na podlaze. Dvojice žen v kostýmcích úřednic si mě znechuceně prohlíží. Už je mi to jedno. Vylévám moč z boty a odcházím čekat na svoje potvrzení. Zřízenec mi ho po předložení občanky beze slova vydává a barva kulatého razítka se pomalu rozpíjí do papíru. Venku je teplý den. Z tramvaje, do které nastupuji, mě vyhazuje revizor. Skvrna pomalu mizí a já jdu pěšky domů. Městem se rozléhá rachot provozu a přehlušuje sýkorky vyřvávající svou lásku v přilehlém parku. Řeka teče dál a život si našel cestu. Čí život?