Netoulej se nocí sám

 

I.

 

Temnou nocí se táhnou jen k samotě odsouzení. Nezní jí volání putujících kmenů, nikde není vidět osamělé ohně. Jen místy planou ohně v kruzích kolem stanů z vydělaných koží. Nikdo necestuje sám a už vůbec nenocuje na otevřeném prostranství.

Víš proč to tak je můj náhodný hoste? Sedíš mi tu u mého ohně a venku podupává tvůj zvláštní velký pes, na kterém jsi přijel. Nevíš, to proto Tě překvapilo, že kolem naší vsi nejsou žádné hlídky, než ty které zpoza trnité hradby přihazují dříví a suchý hnůj na ohně planoucí venku. Možná jsis všiml, že přitom koukají spíše nahoru nad své hlavy, než kam vlastně co hází, nebo co se odkud blíží.

Ne?

Zvláštní. No, možná bych ti to měl povědět.

 

Několik zim zpět se našim chlapcům během lovu povedlo objevit v pláni muže. Vypadal jako by spadl z vysokého útesu. Rozlámaný tak jako by někdo každičkou jeho kost přerazil válečnou holí, v jeho bocích byly stopy po kamenných nožích, podívej skoro jako po tomto. Vidíš ten tvar? Silné nahoře, úzké dole u čepele, ne tak jako je to na tvém dlouhém noži co máš u sedla. Nebo na tom co máš v ruce a tak snadno si s ním ukrajuješ maso. Snad jako by do něj zaťal drápy medvěd velikosti dvou bizonů. Ležel uprostřed plání, každá hora, z níž by měl spadnout, byla nesmírně daleko. A on byl také z daleka, jeho oděv byl z kůží, jaké jsem za svůj život neviděl, plné skvrn. A podívej se sem, jaké měl s sebou zvláštní kopí s hrotem zpět k tělu. Muži ho později došli zahrnout kameny, ale to tělo už našli i kojoti a tohle kopí je jediné co měli smysl vzít sem k nám. Vlastně ne sem, tenkrát jsme žili dál k polednímu slunci.

Hm, usmíváš se, občas řekneš něco, čemu nerozumím, ty mě také ale ne, viď? No snad aspoň má slova, než příběh, tě budou varovat. Ale budu povídat dál, je to lepší než mlčet. A ta mouka co jsi přinesl na placky, co tu spolu jíme, je taky nějaká zvláštní. Jemná a divně chutná. Ale k tomu psovy se hodí, co myslíš? Byl mladý a ještě nestihnul pořádně dorůst. Za sůl ti taky musím poděkovat. Je v ní něco co mému jazyku chutná cize. Takovou nenacházíme.
Zajímalo by mě jak chutná ten tvůj velký pes, ale bylo by asi nezdvořilé ti ho brát, přeci jen spolu jíme a moje ženy si s podivem ukazují na tvoje vlasy barvy zralé kukuřice. Možná by to nebylo šťastné. Zajímalo by mě, jak se kouří tabák z té tvé dýmky, co máš za pasem, vždyť její ústí je široké jak můj palec.

 

Ech, budu pokračovat. Pokukuješ po mě divně a prohlížíš si mě sice uctivě, ale cítím z tebe napětí.

 

Tenkrát pak přišel úplněk, odtáhli bizoni a my se začali balit na cestu k zimnímu táboru. Mrtvý pstruh, to byl jeden z mých synovců, zdatný válečník co se v bitvě dotknul dvanácti svých nepřátel, odešel do noci si ulevit. Už nikdy se nevrátil, nepřišel. Našli jsme po něm ráno jen jeden z jeho mokasínů. A žádné stopy powičhá- khíza, po dravcích nic. Hledali jsme několik dní, ale pak jsme museli jít dál. Než jsme došli do zimního tábora zmizelo ještě několik z nás. Stále beze stop, bez boje, powičhá-khíza se neukázali, tenkrát jsme byli mocný kmen, skoro dvě stě bojovníků. Bylo po tancích, a jak začali lidé mizet, nikdo se nechtěl moc rozcházet do vlastních zimovišť.

 

Zima čekala dlouho, bylo nás na našem tábořišti moc. Museli jsme hodně lovit a muži chodili i daleko do hor. Občas se některý vrátil s příběhem o velkém ptáku, kterého viděl nad horami, třikrát tak velkém jako wanblí co si sám odnese horskou ovci. Dočkali se smíchu, nebo pochvaly za dobrý příběh. Nikdo jim ale nevěřil. Občas se některý z nich nevrátil a jeho druzi nevěděli ani kdy zmizel. Ale vždy to bylo v noci v otevřené krajině. Ne příteli, nechoď sám v noci ven a spi skryt pod stromy. Nevíme co to je.

Čarodějové tomu začali říkat Stín Tmy, prokletí noci si pro nás chodilo podle vlastního uvážení. Nikdy jsme na zemi nenašli ani stopu zvěře, v okolí nebyl žádný powičhá-khíza, králíků a koroptví bylo dost, ale antilop ubylo.

Tady Tenký stvol se vracel jednou od řeky sám, zdržel se tam s jednou dívkou z kmene, tenkrát ji ještě od jejího otce nekoupil. Tak čekal dlouho a zatím líčil sítě. Pomalu padla noc, a když se vracel k táboru, z ničeho nic ho někdo udeřil zezadu trojicí ostrých kamenů přes záda, nu podívej, jaké má na zádech jizvy. Přejela přes něho horká holá kůže a cosi obrovského zapadlo a válelo se před ním travou. Aby se to vzneslo s pištivým výkřikem zpátky o obloze a zmizelo. Našli jsme ho ještě v noci a probral se až po třech východech slunce.

Od té doby mizíme jak proud potoka v písku. Někteří odešli daleko odtud, jiní zmizeli v noci. Jak vidíš, zbylo nás tady osm stanů. Tam kde jich dříve bývalo několik stovek. Země kolem je až na vzdálenost deseti denních pochodů prakticky pustá od Lidí. Velká zvěř mizí také.

A teď jsi se tady, u nás objevil ty, na svém velkém psovy, s dlouhým nožem, modrýma očima a žlutými vlasy. Holí o kterou se neopíráš a s dýmkou kterou nekouříš. Nerozumíme ti, ale jsi host a tak ti tohle vše povídám. Ten Stín Tmy se zjevuje, jak chce a bere si, co chce, když tomu chce. A ty by sis měl dát pozor.

 

Ne nevstávej, můžeš spát tady, nechoď ven …
Jak myslíš, jsi svým pánem.

 

 

II.

Nad ránem zvláštně hřmělo, nebo to byl jen sen?
Zmlkni, že nepršelo. Hloupost.

Dnes nikdo nezmizel? Snad tedy další den před námi v pokoji.
Podívejte, ty blesky zapálili asi v pláni trávu a keře. Vítr jde od nás?

 

Co jste našli?
Cizince? Žije?
Jak mátoha, no postaráme se o něho. Říkáš, že jeho pes je roztrhaný a požár je od jeho ohně, všude krev a něco vleklo toho velkého psa pryč a pak zmizelo beze stop?
Ano já vím, že to musel být Stín Tmy. Škoda, že cizinec nerozuměl. Mohl být v pořádku.

 

III.

Drahá Vilmo,

Velmi se Vám omlouvám za své dlouhotrvající mlčení a beznaděj, kterou muselo přivodit Vašemu mě velmi drahému srdci. Snad jste mě již nezavrhla, či snad nepohřbila kvůli mému mlčení. Ztratil jsem se na své výpravě v nepřátelské Luisianě a dostal se tak daleko na západ toho kontinentu jako ještě žádný přede mnou. Budete mne považovat za blázna či pohádkáře, ale setkal jsem se zde s podivnými lidmi, zvláštními zvířaty a s drakem, snad velkým ptákem nebo obřím netopýrem. Více naleznete v denících, které Vám posílám do úschovy jako znamení své důvěry a lásky k Vaší osobě. Prosím nepovažujte mne za blázna dříve, než se spolu setkáme, nezavrhněte mne a důvěřujte mi. Tento dopis jsem svěřil kapitánovy válečné lodě, která se vrací domů k Vám. Já pojedu bohužel pomalejší obchodní lodí přes Le Havre.

 

Doufám ve šťastné setkání s Vámi

 

                                               Vám oddaný  

K.