písek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zrníčka písku unášená zběsilou silou větru,
                                                         prolétají bezbranná hrdlem přesýpacích hodin.

V objetí drobounkých vodních kapének,
                                                        pomalu mění horoucí jarní den.

Šedá obloha se zalyká pláčem,

                                                        jen masa podlehlá gravitaci se řítí zemi vstříc.

V neštovicích dopadů zůstávají zrna křemene,
                                                        jak miniatury hor z nichž vzešla.

A prchající voda vytváří mapy předvěkých krajin,
                                                        ztracené už pouhou neznalostí lásky.

To vítr mění svojí vůlí koryta řek,
                                                        tvář krajiny i vodní proudy.

Osudy lidí, pouhým přemístěním malých zrnek písku,
                                                        zmizelá města se vynořují z hloubky času. 

A jak stojím v tomhle tvrdém dešti,
                                                        po tvářích mi tečou slzy času.

Večer si vypláchnu z vlasů prach cihel z Ninive a Tyru,
                                                        z kostí dávných tvorů i neznámých hor.

Všechno to spláchnu do odpadu,
                                                        tak jak to nelze činit s myšlenkou.