Oblast Jižních Sporad na podzim 1943

Situace na bojištích ve Středomoří se s koncem léta dramaticky proměnila se italskou změnou válčících stran, Německo muselo urychleně reagovat na změnu poměrů jak na italské pevnině, tak v oblastech Balkánu kontrolovaných italskou okupační mocí. Zatím co situace na italské pevnině se poměrně rychle jakž takž stabilizovala vznikli pro německý generální štáb dvě velké oblasti problémů. V okupované Jugoslávii přešlo obrovské množství válečného materiálu do rukou partyzánské armády NOVJ a po německým Wehrmacht provedených masakrech zajatých a internovaných italských vojáků na ostrovech v Jónském moři, se k partyzánskému hnutí přidali i stovky původně italských vojáků. Druhou byla oblast Jižních Sporad, možná známějších jako Dodékanéské ostrovy, kterou držela italská vojska. U těchto sil se silně projevovala neochota k dalšímu boji a ze služby se v podstatě stala velká placená dovolená přerušovaná občasnými hony na britské sabotážní skupiny nebo čím dál tím méně na partyzánské skupiny řeků.

V podstatě šlo o to, že válčící strana ovládající toto souostroví v podstatě těsně vedle tureckého pobřeží mohla vytvářet tlak na ochotu Turecka zapojit se na její straně do války. V Turecku se tak již od roku 1940 dostávalo z obou stran dodávek moderní letecké techniky z obou stran. Například v oblasti Středomoří první stíhací letouny Spitfire nebyli ty nasazené na Maltě, ale Spitfiry Mk.I tureckého letectva, Němci dodávali například FW 190A-3a a A-4a. Šlo o hodně. Turecká armáda mohla přinést zvrat ve válce o Středomoří, dokonce i ve válce v SSSR, kdy by to měla relativně blízko k ropným polím v sovětském Ázerbájdžánu

Ale zpět k věci.

Vše vypuklo na ostrově Megisti kde posádka pevnosti Kasteliorizo 8. září 1943 rozhlasovým vysíláním vyhlásila svou kapitulaci britským jednotkám, hned druhého dne se na ostrově vylodila britské skupina zhruba v síle roty dopravená rychlými čluny z Kypru. Britové rozjeli odkládanou a špatně naplánovanou operaci Acollade.

Řecký torpédoborec Adrias účastnící se bojů o Sporady

Na Rhodos byla 9. září vysazen velitel SBS Middle East major lord George Jellicoe s malým oddílem vojáků. Jeho hlavním úkolem bylo přesvědčit velícího italského generála pro oblast Dodekanésos admirála Inigo Campioniho ke kapitulaci. Tomuto důstojníkovy podléhalo 40000 italských vojáků , z toho asi 30000 přímo na Rhodosu.

Rozhodující slovo na ostrově Rhodos však nakonec patřilo někomu jinému. Tím někým byl generál poručík Ulrich Kleemann, velitel Sturm Division Rhodos, pod kterého spadalo 7000 mužů a několik obrněných vozidel. Po informaci o britském výsadku na Rhodosu okamžitě informoval své nadřízené na Krétě odkud mu byla okamžitě letecky dopravena část 2.FJR a 22. Vzdušně výsadkové pěší divize a to za jak účasti plovákových strojů Ju-52 a dalších, tak klasickým výsadkem parašutistů.

Během dvoudenních bojů se německému generálovy povedlo přimět ke kapitulaci spojené britsko- italské jednotky, část těchto jednotek včetně britského velitele se povedlo za použití rychlých torpédových člunů Royal Navy evakuovat na Kypr.


Německý generální štáb na Krétě začal pro protiitalské operace v oblasti Dodekanésos sestavovat operační sbor pod velením generála Friedricha-Wilhelma Müllera. Tento sbor se měl skládat z dvou rot Divize Brandenburg, 2. FJR, 16. IR (LL) a 65. IR (LL) původně z 22. Infanterie (Luftlande) Division a z 440. IR z Festung Division Kreta. Nicméně pozdě. V době mezi 10. a 16. zářím se totiž britské jednotky pomocí námořních i leteckých výsadků uchytili, pomocí sil již připravených pro operaci Acollade, což mělo být násilné obsazení Jižních Sporad, na ostrovech Kos, Kallymnos, Samos, Leros a další.

Německé výsadkové čluny

Bojové střety mezi německými a britskými silami proběhli hlavně na ostrovech Kos a Leros, Rhodos byl pevně v jejich rukou.

Menším z obou ostrovů je Leros, Italové zde vybudovali významné a hluboké kotviště u města Lakki a letiště s velkou kapacitou. O něco větší Kos pak měl několik přístavišť nevhodných pro velké dopravní lodě a jednu přistávací dráhu pro letadla.

Britské síly obsadili Kos 15. září kdy bylo v blízkosti přistávací dráhy na tomto ostrově vysazeno 120 mužů z 11. Airborne Batailon z Dakot 216. perutě, na zemi se jim takřka okamžitě formálně vzdal italský velitel ostrova. Po několika hodinách na ostrově přistáli letouny Spitfire jedné z letek 7. perutě RSAAF a na ostrov začala letecká přeprava 1. praporu Durham Light Infantry. Britové tak na ostrově disponovali asi 1500 muži a svými novými italskými spojenci v síle asi 3500 mužů.

Po období těžkých náletů se 3. října 1943 ve 4:30 ráno vylodili první muži Kampfgruppe Müller, k vylodění došlo současně na čtyřech plážích u Marmari a Tingachi v centrální části ostrova, u Camare Bay na severozápadě a u Capo Foco na jihovýchodě ostrova. Po dobití prostoru dostačujícího pro letecký výsadek byli kolem 13:00 vysazeni z letounů Ju-52 muži 2. FJR, do konce večera stejného dne měli Němci na ostrově přes 4000 mužů, ovládali asi 2/3 ostrova a britský velitel se o situaci vyjádřil jako o kritické. Italská vojska se totiž ukázala jako naprosto neochotná jakéhokoliv bojového nasazení, prakticky okamžitě se vzdávala a nebo dokonce bez odporu odcházela do zajetí.

Během druhého dne bojů už měli německé síly v rukou celý ostrov a věnovali se jen obsazování posledních bodů britského odporu. Britům se povedlo evakuovat pomocí torpédových člunů asi 250 až 300 vojáků z řad Durhamské lehké a RAF. Značná část italských zajatců byla naložena na jedno z německých plavidel a na volném moři i s lodí pomocí náloží likvidována. Německý strana přišla v bojích asi o 20 padlých a asi 200 raněných.

Bombardéry Junkers 88A nad Krétou během letu k Rhodosu

Na Lerosu se nacházeli britské síly složené z 234. pěší brigády pod velením generála Roberta Tilneye, ten měl pod svým velením ještě původné italskou posádku ostrova v síle asi 7500 mužů generála Luigi Mescherpa, velké množství protiletadlových a dělostřeleckých zbraní, ale s malou zásobou munice kterou nebylo možné pro její italský původ doplnit. Na Lerosu se také nacházeli letouny 74 peruti RAF a 7. peruti RSAAF a detašmány dalších perutí, celkem asi 250 letounů, z toho kolem 150 stíhacích převážně typu Spitfire Mk.V.

Během skoro dvou měsíců leteckých bojů v režii X. Leteckého sboru Luftwaffe, jednotky specializované na boje nad mořskou hladinou bylo potopeno několik bojových lodí Royal Navy a Řeckého námořnictva, lehký křižník Italského námořnictva a množství dopravních lodí.

V půl páté ráno se za podpory bombardérů vylodili muži Kampfgruppe Müller v síle více než 10000 mužů v Palma bay a u Pasta di Sopra, kolem 6:00 došlo k leteckému výsadku 2. FJR  přímo do pozic italských vojsk, to podlomilo italskou morálku a s velkou částí jejich sil se už nedalo počítat. Do večera pak byla velká část ostrova v německých rukou. Po setmění došlo k velkému britskému protiútoku při něž se povedlo zajmout rotu německých vojáků z řad 22. pěší divize.

Během dalších dní bojů až do kapitulace britských sil v poledne 16. listopadu , se britské ani italské síly nevzchopili k významnějšímu odporu a nechávali se pomalu tlačit do stále menšího prostoru.

Do okamžiku kapitulace přišli spojenecké síly o 500 padlých a celkem padlo do zajetí přes 9000 mužů. Německé ztráty zahrnují asi 550 mrtvých a asi 1200 raněných


Výsledkem obou těchto operací byla evakuace britských, ale i italských sil ze zbývajících Dodekánéských ostrovů, velká ostuda Spojenců v Tureckých očích a velmi negativní ohlasy v Británii na kompetenčnost Spojeneckých štábů v Alexandrii a Kypru. Pro německou stranu to byl vzrůst prestiže u turků a jejich faktické přesvědčení nepřipojit se v průběhu konce roku 1943 a ve výsledku ani v roce 1944 k táboru Spojenců.  Také to byla poslední německá ofenziva při níž došlo k obsazení území nepřítele a celkově tato operace umožnila stažení velkého množství jednotek z kontinentálního Řecka do Itálie a na východní frontu.

Německý týdeník k obsazení Lerosu : Německý týdeník o operaci Leopard