Leze na mne jaro

 

Leze na mě jaro, pozoruji ženy a dívky odkrývající pomalu své dekolty a lýtka, odívající se do vzdušnějších a nebo obtaženějších kouslů vytažených z loňských šatníků. Sleduji z balkonu zajíce nahánějící se po poli pod oknem a kosí samečky prohánějící konkurenci na slibně vypadajícím žížalovém záboru. Koukám na šmolkově modrou oblohu pomalovanou obláčky někde tam vysoko kde létají jen orly a dopravní letadla. Do nosu mě bije vůně rašící trávy a ve městě nejrůznější parfémy, jen lehce naznačující, či tvrdě sladké, průrazné jako patnáctikilová palice na podbíjení železničních pražců, to podle věku a sebevědomí dotyčné. Zeleň mě táhne někam ven, lehnout si na sluníčko někam na mez, otevřít si láhev sladkého kořeěněného červeného vína a vyhřívat své stárnoucí kosti v teple vzdálené hvězdy.

Občas je jarní průběh prudký až spalující, to ve chvílích kdy pomalu podléhám touhám a vášním, vyju na měsíc v úplňku, převaluji se v posteli škrtíc se peřinou a pomalu mě dohánějí mé resty, nedodělky a hříchy. A tehdy mě to dožene obzvláště prudce. Pocit, že se svým životem musím něco udělat, zmermomocnit nějakou nešťastnici, zplodit syna, zasadit strom, přivlastnit si nájemní dům. Tedy to většinou nevyjde. Skončí to vystěhovaným nábytkem, skvrnami barvy na holé kůži, vymalovaným nejméně jedním pokojem a občas, to když je krize příliš velká i umytými okny.

Někdy to končí i milostnými básničkami některé z populárních obětí, některé z neštastnic, které se o mě někdy otřely, neznámé ženě zahlédnuté v obchoďáku nebo na dětském hřišti. Většinou naštestí pouze formou několika řádků, nebo desítek řádků v textovém editoru. Letos zatím vyhrál obývák s kuchyní, nejmenovaná platonická oběť a strašlivá touha pověsit si na stěnu obraz nebo alespoň plakát a živočišná potřeba vymydlit po pěti letech okna. V tuhle chvíli mám splněné dvě ze čtyř, tak mi držte palce, ať to dotáhnu alespoň na tři čtvrtiny.