Mimozemšťan

 

Před spoustou let, v končících devadesátkách dohnali Daniela bolesti hlavy a horečka společnými silami na oddělení ORL modřanské polikliniky. Vybílená čekárna, nepohodlné židličky, staré módní časopisy a pach desinfekce převalující se místností. Prázdno. Bylo chvilku před začátkem odpoledních ordinačních hodin. První na řadě do té doby snad ještě nikdy nebyl.

Po chvilce si ho sestřička zavolala do ordinace a po krátké konverzaci s doktorkou se odpotácel o pár pater výše na rentgen. Slabá hodinka čekání a hurá s obrázkem zpět k doktorce. Diagnosa byla snadná. Ucpané dutiny, punkce nutná. Punkce? No teď už se to nedělá, dají vám nějaké kapičky, pilulky a pošlou vás domů. Tenkrát to znamenalo invazivní zásah a trochu bolesti.

Doktorka si Daniela usadila na vyšetřovací křeslo podobné tomu zubařskému a pomocí baterky a kovového šťourátka mu nahlédla do obou nosních direk. Sestřička přitom namotávala kousky vaty na dva dráty asi třicet centimetrů dlouhé a výsledek svého snažení namočila do nějaké bezbarvé tekutiny. Lékařka zkontrolovala výsledek jejího snažení, vytáhla ze stolku kladívko velikosti pětikilové palice na podbíjení lokomotivních nýtů a prohlásila "Nebojte, nebude to bolet."

No nebolelo to. Moc. Každou tu tyčinku jednotlivě vložila do každé jedné nosní dírky, zavedla je co nejhlouběji a co nejvýše do každé nosní dutiny, Daniel si chvilku myslel, že hledá nějaký poklad v jeskyni za jeho mozkem, ale rozhodně to nebyl konec. Oba dráty po chvilce okupovali každý svou přidělenou nosní dutinu a drželi zapíchnuté v sliznici nosu. Přišla chvíle pro palici. Sestřička pevně uchopila z každé strany Danielovu hlavu, doktorka sevřela mezi prsty levé ruky jeden z drátů a UDEŘILA do něj kladívkem, drát se zaryl do nosní sliznice a zastavil se o kost na druhé straně. Málem vyletěl z křesla. Co říci, celá situace se ještě jednou opakovala a po té co si kapesníkem utřel slzy na tvářích, dávajíce pozor na dráty čnějící z nosu, byl vyexpedován do znovu prázdné čekárny před ordinací.

Posadil se na židličku hned vedle vchodu do ordinace a opatrně si začal prohlížet jeden z časopisů. Jak tam tak seděl, pěkně proti vchodu do čekárny, občas se objevil někdo kdo do čekárny, či ordinace vstoupil. Všichni věnovali patrnou pozornost Danielovým neobvyklým ozdobám v nose, ale většinou to nijak nekomentovali. S dvojicí výjimek.

První byla paní, která si držela na čele kapesník, a oči jí plály horečkou. Když Daniela uviděla, zbledla, její bledost stupně pětidenní mrtvola se změnila velmi rychle na zelenou, typicky bych ji přirovnal k zombíkovy zelenému plísní a bělobě prachu na sto let neutíraném nábytku, to vše jí přes tvář proběhlo snad během dvaceti vteřin, protože prakticky ihned zmizela zpět v chodbě před čekárnou.

Druhá byla mladá maminka s klučinou kolem osmi let, původně Daniela vnímala asi jako nábytek, ale po té co s ní kluk odmítal mluvit a pokoušel se stále zvednout ze židle a opustit místnost mu vynadala a začala zjišťovat co ho tak vyděsilo. Když její oči konečně připustili Danielovu existenci a zaregistrovali, co mu trčí z nosu, zeptala se opatrně "Co se Vám proboha stalo. Jste na řadě? Čenda má ucpané dutiny a horečku." Podrobně a nahlas jí vysvětlil jak to s ním je a zřetelně se přitom snažil vyslovovat. Šlo to trochu obtížně, ucpaný nos to Danielovy dosti ztěžoval. Výsledek byl předpokládatelný. Klučina se snažil zmizet ještě intensivněji, stisk na jeho zápěstí zesílil. A teď zpět do ordinace.

Po té co se Daniel znovu usadil do mučícího křesla, mu doktorka opatrně vytáhla oba dráty z nosu a zeptala se, zda to nebolelo. Vlastně cítil jen, jak něco protahuje nosem, jinak nic. "To je dobře, jdeme na to" dostalo se mu ujištění. Sestra chytila Danielovu hlavu a on matně zaregistroval dlátko, kladivo a proplachovací balonek na pultíku vedle křesla. "Nebojte, to neucítíte, však jsme to umrtvily." A dláto skončilo hluboko v jeho nose. Doktorka začala do dlátka tlouci a tupá intenzivní bolest mu začala prolétávat hlavou. Něco zapraskalo, doktorce se v klíně objevila louže krve a hnisu. Dláto vystřídal balonek a proud tekutiny začal Danielovy proplachovat nos, dotčenou dutinu a stékal až do krku. Hnus a dávení. Doktorčin úsměv, a prohlášení "Jedna je čistá". Mučení se opakovalo s druhou dutinou. Hrůza, děs, krev v klíně a po košili.

Najednou byl klid, Daniel vyfasoval vatu do každé z nosních dírek, recept na prášky a byl vypakován z ordinace, aby pokračoval na autobus domů. No klučina s maminkou už v čekárně nebyli.