Fotografie je prý umění

-

Fotografie je prý umění, nevím pro mě je to útěk z reality a pocit bezpečí a nezranitelnosti za hledáčkem.

Fotím pro radost. Kdysi jsem od dědy dostal Vilii ze Sovětského svazu na kinofilm, buhví kde skončila a kde jsou ty fotky.

Často jsem později fotil na vypůjčené fotoaparáty, taky na automat od Minolty, jak kinofilm, tak digitál. Dokonce jsem jednu dobu nosil formát 9x6 cm ještě předválečnou německou výrobu. Ne značku si nepamatuji, fungoval, ale za dobu co jsem ho měl jsem vyfotil jen dva filmy které padli za vlast při vyvolání.

Teď mám asi třetí rok Canon a spokojenost. Jen jsem asi měl vzít 2000D kvůli kovovému bajonetu. V plastovém u 4000D občas ztrácí teleobjektiv kontakt.

 

Fotografie z útěků před realitou 

Komentáře

Okomentovat

Prosím važte slova a pamatujte, že svým příspěvkem děláte reklamu sobě, nikoliv mě.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Relativita času a vzdálenosti.

-
 Před spoustou let mi psychiatřička řekla, že "s depresí se buď musí bojovat. Nebo před ní šikovně utéct".  Asi by se sama divila kam jsem až dokázal utéci před pár dny. Byla mi způsobená deprese. Není třeba znát důvod. Naučil jsem se prostě sednout do auta, vzít směr a zmizet. Loni jsem byl v Budějovicích, na jaře v Krakově, no a tentokrát jsem po deseti hodinách jízdy už prostě neměl kam.  Auto skončilo na přechodu asfaltky do písku na břehu studeného slaného moře. A někde za mnou vycházelo slunce. Naprosto nesrozumitelně mluvící maníci z dodávky co se vynořila z písku a ranní mlhy mi pomohli vytlačit auto zpátky na asfalt, protože jinak by tam zůstali se mnou, nechali mě odcouvat kus zpět a pak zmizeli. Teprve tehdy jsem si díky jejich zadní registrační značce a pismenům NL na ní uvědomil kde jsem. Bůhví kde v zatraceném Holandsku, daleko od domova a v neděli ráno. Bez koruny, natož eura v kapse. Co zbývalo, deprese poněkud ustoupila, po procházce po mořském břehu kde jsem
Další informace

Životní změny

-
Obrázek
  Přemýšlel jsem co se životem. Pochopil jsem, že potřebuji nějakou změnu, všechno mi padá na hlavu a nic mě nebaví. Ztrácím se ve svojí posteli a prázdném bytě. Tlačí mě srdce a mozek si prozpěvuje nesmyslné mantry. Zmiz, uteč, umři, zapoměň a stejně je všecko fuk. Potřebuji nějakou změnu, zdraví se sice zlepšilo, ale ještě něco by to chtělo. Poslední dobou mi navíc vůbec nechutná, v krámech jen bloumám furt kolem dokola. Nerozhodně přemýšlím a procházám se mezi regály, někdy mi kručí v břiše a okukuji co je k mání. nakonec odejdu s pár kousky pečiva. Chutná vlastně jen ovoce, po mase je mi zle, ale ne od žaludku. Ne nebolí mě svědomí, že žeru nevinná zvířátka. Dobře vím jak ty balíčky v chladících boxech vznikají a nevadí mi to. Ostatně plácnout králíka za uši a stáhnout mu kožíšek ještě umím. Tady není problém.     Nicméně poslední dobou jedu na litrech pudinku, vodě, litrech červeného vína a vůbec nechutných věcech balených do blistrů a vaniček z plastiku. Sem tam to proložím smaže
Další informace

Tiché rozhovory

-
Obrázek
Chtěl bych si povídat S Tebou si povídat Na všechno zapomenout Bříšky prstů si povídat Na všechno zapomenout Abych si mohl vzpomenout Na prahu svojí smrti Na Tebe vzpomenout Na prahu svojí smrti Vzpomínku držet v hrsti Na rozhovory holé kůže Až zbudou maličkosti Na rozhovory holé kůže Na trny rudé růže Chuť polibku z osamění Až zbude pouze duše
Další informace