A mraky jdou

         Sleduji mraky letící blankytnou šedí oblohy, skvrny, patvary vodních par, krásné v ošklivosti svých tvarů, rozdrbané pozůstatky nebeských Titánů, trhají se o vrcholky kopců, proplétají s větvemi stromů a dosahují k hranicím stratosféry. Pluje mi nad hlavou srdce jednoho z Titánů, natržené neznámým hrotem a pod ním několik krůpějí krve. Obzor se barví červení umírajícího slunce a tmavé kopce pod ním připomínají hlínu k zasypání čerstvého rovu. Melodie vanoucího větru je neslyšná, přehlušila jí televize od sousedů, pláč dítěte a zvuky aut na silnici, štěkot podvraťáků o pár domů vedle. Ptáci šli spát. Vůně zkosené schnoucí trávy se nese nad loukou a bojuje se zápachem cigaret, cvrčci se snaží hledat soulad ve svých melodiích a připomínají mi zběsilý řev cikád který si pamatuji od břehu jaderského moře. Sůl ve vzduchu chybí a horko pominulo. Melancholie prorostla mou duši a na víno nemám chuť, optimismus i naděje se stávají cizím slovem v zaprášeném slovníku ve zrušené knihovně města zničeného ohněm výbuchů a bouří promarněných příležitostí.

Sedím nahý na balkoně, ve svém oděvu osamělých hodin a dní, mraky pomalu zaplňují oblohu a obzor tmavne. Občas si pro smrt přiletí komár, pokouším se číst de Berniersovu knihu, ale myšlenky mi letí úplně jinými směry, možná přijde déšť a smyje pozůstatky horka,  vyhloubí dírky do prachu a zmizí, jako zmizela moje chuť k životu, zanechala stopy a vytratila se bůhví kam. Jsem sám, miloval jsem ten pocit, ale poslední roky se nedokážu vrátit k osamění,  které mě provázelo.  Ne to nebylo takové, tenkrát se kolem vždy někdo pohyboval, nemohl jsem bez hnutí prosedět odpoledne i večer. Pak jsem nebyl sám, i teď občas mám společnost, ale o to horší je čas o samotě. A přesto se nedokážu zvednout a hledat společnost. Kluby tu hrají příliš hlasitou a nesmyslnou hudbu, v těch pár kavárnách hlučí lidé, které nechápu a káva má desítky jmen, ale univerzální chuť.

Paty na dlaždicích studí a tak se melu a rozhlížím po temnoucím nebi, občas tu proletí netopýr na své cestě za plným žaludkem, od potoka zazní volání volavky na pozdním lovu, akvárium za mými zády zhaslo už dávno. Červánky jsou nenávratně pryč a temné mraky plují stále svým severovýchodním směrem. Někdy bych plul s nimi, zmizet bez vysvětlení v dálce, nejsem však ahasver, prokletý básník, ba ani a to už vůbec, Keroulac, a tak si drásám vlastními spáry duši. Pomalu zapomínám chodit ven, procházky se ztrácejí mezi nepotřebným odpadem, doma je všechno jako kopí drásající řítí útroby, když čekám kudy prodere se všechno ven, chvíle klidu, ale ne usmíření nacházím v zaměstnání,  ale jen protože na mě někdo promluví. Peníze mají smysl jenom na pronajaté bydlení a trochu jídla co už nechutná, nedoufám, že bych někdy bydlel ve svém,  na to jsem dělal před lety spíš v co jsem věřil, než to co bych měl. A tak pomalu hledám správný most kam by moc netáhlo a kde by nebyl provoz. Prodám pošetilé zbytky zájmů, vyházím zbytečnosti. A půjdu přežívat smrt své duše dokud to tělo nevzdá.

Vlastně ne, na všechno tohle jsem příliš zbabělý a tak se budu trápit dál, předstírat štěstí, tvrdit jak je život skvělý.