Už dlouho nejsi má.
Však nikdy neřekl jsem, že se mi nelíbíš, že mě nepřitahuješ, nevzrušuješ.
Jsi jako plamen svíce v letním večeru, já jako noční motýl se spálenými křídly.
A přece vždy když Tě vidím, vidím jen ten oslnivý plamen a moje srdce tone.
Mozek pláče marností, protože nedokáže věřit Tvému srdci a moje srdce se svíjí palčivostí své touhy.
Nezměnil jsem se, stále jsem takový jako jsem byl,
když jsi mi řekla, jak mě vidíš, a nebyla to slova k opojení.
Nebudu už jiný a tak se snažím zapomenout.
Nejde to a to mě stále sdírá strupy z jizev, které po Tobě zůstaly.
Bojím se o Tebe i o sebe, o každého z nás z jiného důvodu.
Ty jsi se změnila, jsi volnější, řídíš svůj život víc než před lety a přesto vidím, jak nespokojená jsi.
Nezeptal jsem se a nezeptám, ale stejně Tě vnímám,
jsi posedlost mého srdce, slza v koutku mého oka a já bych nepřežil další společný život.
Ani případný další rozchod, až bych tě potřetí přestal bavit.
A tak jen sním a pláču v depresi ze sebe sama.
Komentáře
Okomentovat
Prosím važte slova a pamatujte, že svým příspěvkem děláte reklamu sobě, nikoliv mě.