pocit bezpečí

 Víš Veroniko, pamatuji si jeden večer, kdy jsem byl na návštěvě u známé, směl jsem přespat a dobře jsme se bavili. Večer byl dlouhý a trocha bílého vína prozářila svými odlesky příšeří pokoje. Ta žena odešla do koupele a já zůstal sám, v křesle jsem listoval knihou, a v pološeru se trochu zasnil. Nějakou dobu jsem už byl nemocný a léky s kortikoidy nechávali stopu na mé mysli.

 Po čase se vrátila zabalená v ručníku, který přetékal jejími oblinami a z kterého jí málem vykukoval zadeček. Přímo přede mnou začala z koše lovit vyprané prádlo a zdobit jím věšák. Chvilkově tak bylo vidět tu více, tu méně půvabné kůže. Někdy se trochu posunul větší kus ručníku a dával více znát než tušit. Seděl jsem v křesle, sledoval vše co se nabízelo a přihloule se usmíval.  O něčem jsem mluvili, ale pamatuji si jen její větu.

 "Nekoukej tak, jsem stejně puklá jako všechny ostatní."  

 Mozek říkal, Dane, s tím by jsi měl něco dělat, tady se otvírají možnosti a sny. A srdce si běželo svým tempem. Mozek ale zcela selhal, nedokázal poručit libidu zmámenému večerní dávkou léků, deckou vína a prorazit otupění toho svazku svalů v rozkroku. A tak oči jen sledovali jak žena v ručníku mizí v patře. Mozku to bylo líto, ale nějak se nedokázal vůbec soustředit a přemýšlel o tom co se po něm vlastně chtělo.

 Vlastně doteď nevím Veroniko, zda se po mě vůbec něco chtělo, či šlo jen o soubor náhod, naprostou důvěru v to, že nevyužiji situace nebo oč vlastně šlo. Můžu o tom jen přemítat a snít. Nejspíš chybně. Každopádně ve mě v tu noc něco selhalo. Co tu noc. To bylo uprostřed týdnů kdy se projevil nástup léků naplno a v nichž slovo erekce nemělo žádný význam, jen skupina písmen bez hmatatelných výsledků. Tohle vše je už pryč a ve mě zůstal pocit selhání. A přitom nevím jestli šlo o hru, náhodu či ne.  Chtěl bych to vědět, ale vlastně tu odpověď znát nechci. 

Nevím jestli to Veroniko dokážeš pochopit, ale snad se mi alespoň nebudeš smát. Tak mi to řekni, co všechno ten Tvůj froté ručník schoval a jestli jsem Tě snad neranil svým nezájmem. Omlouvám se za vše, za zklamání, i neoprávněný pocit bezpečí. Za vše co se nestalo.