Úhel pohledu

 

 Vidíš Magdalenko, požádal jsem Tě o pouhých několik hodin života, kousek únorového dne. Nechal Ti na libosti kdy, protože při Tvých povinnostech a závazcích se uvolníš hůře než já. Nabídl jsem Ti kus žvance a očekával jen pár slov a trochu společnosti.

Nedopadlo to.
V pořádku, nemám Ti to za zlé. Zvykl jsem si.

Snažím se najít společnost, ale vůbec mi to nejde. Vyžaduje to, a případné rozšíření vztahu také, vyrazit ven. Mezi cizí lidi. A to mě neláká. Nemám si pomalu co říci ani s kamarády, a i těch mám stále méně. Přátele počítám na prstech jedné ruky a ty prsty mi ještě zbudou. To není stížnost. Konstatuji.

Zkouším se seznámit a dělám to blbě. Přes seznamku, je to děsuplná disciplína. Ale jít ven se bojím, odrazuji mě lidé co neznám,  hluk a nechápu je.

Seznamka možná v mém případě není také dobrý nápad. Pro ty krásné jsem chudý a ošklivý, pro ty rádoby inteligentní se jevím obyčejným troubou s výučním listem, ty hloupé odrazuje můj zájem o dceru, však bych zanedbával jejich děti. O ošklivých a tlustých se nebudeme bavit. Možná je to pokrytectví, ale prostě mě musí aspoň trochu přitahovat. I když říci to takhle na rovinu už je dneska asi smrtelný hřích.  Je jedno ať to zkouším s fotkou či bez. Výsledky jsou stejné.
Poslední dobou vlastně největší naději představují ty které vůbec neodpoví, tady je možnost, že si text vůbec nepřečetly. Některé odpoví, a pár z nich dokonce dokáže složit ucelenou větu. Jiné se omezí na cosi jako "odprejskni", některé pak zvládnou větu holou. Komunikace pak je obtížná, ze slov "co, jo, asi a ne" je nejsrozumitelnější to prosté "ne".

Občas mi napsala jedna známá, párkrát za Uherský rok jsme se i setkali, ale to je věc bez budoucnosti, perspektiv a pravidel. Nechci ji totiž být jen ramenem pro stížnosti na život a promarněné šance, nechci být druhou alternací třetího milovníka. Od poslední chyby s ní mě zachránila rozříznutá noha.

A teď když to píšu uvědomuji si, že vlastně sám chci po Tobě totéž. Asi bych se měl stydět. A přesto si namlouvám, že je za tím poznáním něco jiného a že jsi jedním z těch mála započtených prstů. A to proto kým jsi a ne co jsi.

Ano, vím kde dělám chybu. Klíčem je společenský život, pobyt mezi lidmi a optimismus. To první mě neláká, druhé mi vadí