V triku starého mládence

            Když se Daniel ráno probudil a vymotal ze závitů peřiny, kterou měl jako obvykle omotanou na úzko kolem těla, zpozorněl a začichal. Něco bylo jinak, vzduch v místnosti voněl bazalkou a levandulí, nikoli plným košem a starými ponožkami. Převalil se z postele a pečlivě položil pravou nohu na parketovou podlahu. Teprve poté už s daleko menší pozorností dosedl levou a zvedl se do stoje. Cestou na záchod, stejně jako během chvíle kdy poslouchal zurčivý zvuk dopadající moči, stále přemýšlel o tom co se mohlo změnit. Proč taková přesnoční změna pachů v místnosti která byla jeho jedinou temnou slují a pro nedostatek vhodnějších slov i domovem.

O něco později, zatímco se škrábal levou rukou na zadnici, vyndal ze špajzky dvě vajíčka, pánev a kousek sádla, rozpálil plotýnku vařiče poznamenanou přeteklou vodou z hrnce. Pečlivě mezi zbytky jídel umístil pánev a nechal na ní škvířit sádlo. První vajíčko se poslušně rozteklo po dně pánve a bílek začal bělat na rozpáleném dně, z druhé skořápky vypadlo žluťounké kuře a s bolestným pípáním začalo běhat po dně pánvičky. Daniel ho s udiveně unaveným pohledem smetl levou rukou na podlahu a přestal mu věnovat pozornost. Osiřelý žloutek prvního z vajíček vařečkou rozmatlal po ztuhlém bílku a vše smetl na talíř od včerejší večeře.

Vzal za madlo šuplíku s pečivem aby se podíval, zda vůbec má nějaký kousek chleba a jak šuplík otvíral udiveně sledoval jak se pozvolna, s každým milimetrem mění ve dveře jednoho vzdáleného domu. Stále v uváleném pyžamu otevřel, teď už domovní dveře a vstoupil do útrob malého domku stísněného podmračenými stíny okolní zástavby. Na schodech mířících do sklepa stála drobná žena s modřečernými vlasy a skrytým úsměvem. "Kde jsi se tady vzal Danieli? Sto let jsem Tě neviděla" pronesla a objala ho ve své přeplněné náruči. Daniel se pomalu propadal jejím hřejivým objetím, měkkou hmotou jejích ňader i tepajícím svazkem hladkých svalů jejího temně rudého srdce, aby se probral na svěží zelené louce ukryté ve stínech lesa.

Rezignovaně si povzdech a zamířil k svěží koruně osamocené jabloně stojící někde uprostřed, však mimo střed louky. Kolem nohou se mu motalo potěšené žluťoučké kuře a jemně pípalo, sem tam sbírajíc do něžného zobáčku broučky odsouzené k pomalé smrti v jeho útrobách. Kuře pomalu pobíhalo kolem sedícího Daniela opřeného o kmen stromu, zasněným pohledem sledujícího mraky převalující se bleděmodrou oblohou. Mraky chvílemi na sebe beroucí podoby dívek které potkal se pomalu slévali do jednolité masy jiného obličeje s masitými rty otevřenými do šklebu požírajícího okolní krajinu i s paloukem, jabloní a hlavně s Danielem držícím v ruce svůj lístek na tramvaj se šipkou, devíti poli s vepsanými číslicemi, pěkně podle předpisu proštípnutým v označovacím strojku trojicí výsečníků.

Daniel rezignovaně sedící úplně nahý na laminátové sedačce tramvaje pozoroval lidi stojící okolo něj, kteří se během otřesů tramvaje na nerovných kolejích drželi madel a klandrů nezávazně rozprávěli se svými sousedy nebo tiše mlčíc až vše kolem nich křičelo, čekali až dorazí na svou zastávku aby vystoupily a pokračovali do svých Danielovy neznámých životů. Ne to, že seděl nahý mu nevadilo, vlastně se cítil prázdný a usmířený se svým okolím, ale hrozně mu vadil nezájem okolí o jeho nahou osobu. Cítil jak se jeho penis scvrkává a vtahuje do útrob jeho břicha bere s sebou i celý zbytek jeho těla. Pomalu se sbaluje do kuličky obrácené mokvajícím masem ven a nechává tramvaj mizet ve vnějším vesmíru města protknutého špinavou řekou s plujícími kolesovými parníky.

Jeden takový parník i s tím o čem si zde čteme se pomalu probíjí proti proudu řeky hlubokým zářezem v břidlicových skal původem z ordoviku, jeho kolesa bijí hladinu vody a víří klid a mír pod její hladinou. Červenobílý trup se kolébá na vlnách a ospalým tempem míří k nejbližšímu zdymadlu potřebnému pro jeho další cestu. Daniel sedí na palubní lavičce a tulí se ke svojí babičce skrývajíc se před svěžím letním větrem proudícím říčním údolím. Jeho modrošedé oči pozorují černovlasou dědečkovu postavu opírající se o zábradlí na boku lodi a hledící do zvířené vody omývající bok parníku. Loď pomalu vplouvá do zdymadla a lodníci ji bidly udržují v bezpečné vzdálenosti od jeho stěn, vše začíná objímat postupující šero zavírající oblohu do tenkého pruhu někde nahoře.

O spoustu času a říčních kilometrů později se Daniel línou chůzí noří hlouběji a hlouběji do šedozeleného lesa propleteného maliním a ostružiním a mizí někam daleko do hlouby svojí hlavy a samoty. Prochází mezi kmeny stromů po stezce zdánlivě nikam, přechází přes vrcholy Kriváňě i Třístoličníku a sestupuje přes křídové náhorní roviny suchou krajinou, hasí svou žízeň v ovčích napajedlech, v noci u skomírajícího ohně pozoruje myriády hvězd a sní o svém budoucím životě. Netuší zatím nic o tom, že nic z toho o čem sní a čím planou jeho myšlenky se nesplní. Zvolna usíná a mizí mezi vlnami probíhajícími jeho mozkem. Na spícím obličeji mu zůstává lehký úsměv a zbloudilý střevlík se vzdává snahy o prozkoumání hloubek jeho nosních dutin.

Je ráno a zápachem starých ponožek, zaschlého spermatu, plného koše přetékajícího odpadky, zpola snědeného pytlíku česnekových brambůrek a lidského potu se pomalu smazává závan levandulové vůně. Nesnesitelný pískot budíku vytrhává Daniela z jeho snů a ten se pomalu vymotává ze zámotku rozepnutého spacího pytle a opatrně pokládá pravou nohu na studenou podlahu pokrytou imitací parket. Je čas udělat si stereotypní snídani a vyrazit do neméně stereotypního zaměstnání.