depresivní stavy

Deprese je prý vážná psychická nemoc. Mě už to po těch letech přijde spíš jako životní styl.

 

 Mrtvé můry

Dvě holé žárovky na stěně
Pavučiny jako baldachýn nad lůžkem
Špinavý talíř, vidlička ve dřezu
Zapáchající ponožky slepené potem

Oknem protéká tma jak řeka
Na parapetu schne borová šiška
Mravenci kradou cukr ze skříně
Bosé nohy přechází prázdným bytem

Podkova co možná spadne ze zdi
Zaprášený fotoaparát na polici
Rozečtený paperback na hajzliku
Měsíc sem nesvítí, schoval se radši

Tady umřeli naděje i sny

 

 Reflexe impotentní minulosti 

Četl jsem poučku, že kdo myslí na sebevraždu více než dvakrát měsíčně, měl by navštívit psychiatra a hledat aktivně pomoc.

Nevím, posledních několik měsíců na tu věc myslím každodenně. Přemýšlím co mě zde drží. A taky si vyčítám, proč jsem před jedenácti lety zůstal jen stát a neudělal ten poslední krok.

Tenkrát byl pozdní podzim, někdy po desáté hodině večer, most byl dostatečně vysoký, údolí pod ním opuštěné a prázdné. Vál mírný vítr který s sebou odnášel vše pryč. Barevné listí, poslední závany babího léta, odnášel chmury a zmatky života. Co nezvládl odnést byl život sám. Zůstal jsem stát u zábradlí mostu a nechal si odmýt všechny myšlenky z hlavy. Byla to hloupost, měl jsem udělat ten poslední krok a zmizet v temnotě hloubky kterou jsem měl pod nohama. Bylo by vymalováno a zbylo by jen polámané tělo bez duše. A nicota, zapomenutí a klid.

To vědomí, že nedokážu změnit denní rutinu, že funguji v podstatě jen jako servisní prvek pro jiné, že nejsem schopný ovlivnit dění kolem sebe. Bez naděje ve výhledu cokoliv změnit. S výhledem na brzký pobyt pod nějakým mostem, coby dobře větraným mezonetovým bytem. Prakticky bez přátel, s minimálním kontaktem s někým kdo po mě nic nepožaduje, kdo si nenárokuje co pro něj musím udělat. Pomalu mě to všechno ubíjí. Vím že si za tyhle věci mohu sám svým způsobem života. Samotnou podstatou své osoby. Všechno bych to nejraději jediným tahem smázl.